ECLI:CZ:US:1999:2.US.526.98
sp. zn. II. ÚS 526/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M.O., zastoupeného Mgr. P.M., o ústavní stížnosti proti postupu Magistrátu hl. města Prahy, spočívajícím v aplikaci vyhlášky o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území P., ze dne 25. 6. 1998, a o návrhu na zrušení této vyhlášky, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedené vyhlášky Magistrátu hl. města Prahy a současně žádal, aby Magistrátu hl. města Prahy bylo uloženo upustit od porušování práv a svobod stěžovatele a nevykonávat sám, ani prostřednictvím jiných jím pověřených třetích subjektů zkoušku k ověření znalosti řidičů taxislužby na území P.
V odůvodnění návrhu uvedl, že napadená vyhláška je v rozporu s předpisy vyšší právní síly, zejména pokud jde o čl. 1 odst. 3 vyhlášky, který vylučuje pro oblast, upravenou vyhláškou, účinnost správního řádu, což je v rozporu s §39 zák. č. 111/1994 Sb. Vyhláška dále vyžaduje znalost právních předpisů, jež je svým rozsahem i obsahem neadekvátní, nesplňuje účel, který má splňovat a zcela se míjí zamýšleným účinkem.
Vyhláška také neupravuje opravné prostředky proti rozhodnutí o nesložení zkoušky a především čl. 7 a 8 písm. b) stanoví časovou platnost osvědčení o složení zkoušky, byť obec nemá právo platnost zkoušky časově omezovat.
Aplikací vyhlášky tak dle názoru stěžovatele dochází a bude docházet k porušování práv řidičů taxislužby. Návrh na ústavní stížnost navíc svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a proto by neměla být dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta. Stížnost se týká cca 5.000 řidičů taxislužby, kteří v P. podnikají, neboť jsou všichni nuceni vykonat do 1. 10. 1999 zkoušku na základě napadené vyhlášky. Totéž platí pro nové uchazeče o koncesi. Stěžovatel dále uvádí, že postup, založený na podstoupení pokuty za nedovolené podnikání, a následné správní řízení, včetně řízení o správní žalobě, je postup časově náročný a pro provozovatele taxislužby riskantní z hlediska ztráty na výdělku.
Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Dle ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Z obsahu stížnosti je zřejmé, že navrhovatel, který napadá teprve předpokládaný postup odboru dopravy Magistrátu hl. města P. jako postup porušující základní práva a svobody, není k podání stížnosti osobou oprávněnou, neboť ve stížnosti neoznačuje a ani nepředkládá listinu, vydanou označeným orgánem a týkající se jeho osoby, a naopak uvádí, že stížnost se týká cca 5.000 provozovatelů taxislužby.
Samotné vydání právního předpisu (obecně závazné vyhlášky obce podle zák. č. 367/1990 Sb.) nelze přitom považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, neboť nemá charakter individuálního aktu aplikace práva (srov. judikaturu Ústavního soudu např. pod sp. zn. III. ÚS 246/96).
Z důvodů shora uvedených nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud nezabýval tvrzením stěžovatele o splnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona a stejně tak se nezabýval ani návrhem na zrušení vyhlášky hl. města Prahy o ověřování znalostí řidičů taxislužby ze dne 25. 6. 1998, neboť takový návrh je podmíněn přijetím ústavní stížnosti, resp. tento sdílí osud ústavní stížnosti, která, jak bylo již konstatováno shora, byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 6. 4. 1999 soudce zpravodaj