ECLI:CZ:US:1999:2.US.536.99
sp. zn. II. ÚS 536/99
Usnesení
II. ÚS 536/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., a. s., se zastoupené JUDr. L. T., advokátkou, na zrušení ustanovení §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 214/1999 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností ze dne 22. 11. 1999, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 11. 1999, shora označené právní normy, neboť je toho názoru, že vyhláškou č. 214/1999 Sb. byl porušen zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, a tak bylo porušeno ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o tom, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, ve spojení s ustanovením téže listiny obsaženým v jejím čl. 4 odst. 4 a čl. 2 odst. 3.
Dle tvrzení stěžovatelky, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vyhláškou ze dne 16. 9. 1999, uveřejněnou ve Sbírce zákonů ČR ročník 1999 v částce 74 pod č. 214, vyhlášenou dne 28. 9. 1999, rozšířilo závaznost kolektivní smlouvy ze dne 4. 5. 1999, uzavřenou mezi Odborovým svazem pracovníků textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Čech a Moravy (sdružující některé odborové organizace) a Asociaci textilního-oděvního-kožedělného průmyslu sdružující některé zaměstnavatele) též pro zaměstnavatele, uvedené v příloze. Jedním z těchto zaměstnavatelů je stěžovatelka. Stěžovatelka není členem Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu a nedelegovala na ni ani část svých pravomocí, která by ji opravňovala k tomu, aby za stěžovatelku činila úkony, které by ji měly zavazovat. Stěžovatelka a Základní organizace odborového svazu TOK L. Ivančice uzavřely v zákonné lhůtě vlastní kolektivní smlouvu, která odráží specifika místních podmínek na jedné straně a potřeb zaměstnanců a
II. ÚS 536/99
možnosti zaměstnavatele na straně druhé. Na obsah kolektivní smlouvy vyššího stupně neměl a ani nemohl mít stěžovatel naprosto žádný vliv a přesto by měl být, pro respektování vzniklého stavu, obsahem této smlouvy zavázán, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí využilo možnosti dané jí §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, když rozšířilo závaznost této kolektivní smlouvy vyššího stupně i na další zaměstnavatele, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů.
V petitu své ústavní stížnosti stěžovatelka na základě tvrzení, že opatřením orgánu veřejné noci byla zkrácena na svých právech, navrhuje zrušit ustanovení §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 214/1999 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti.
V ustanovení §64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Zákon"), je uveden výčet subjektů oprávněných podat návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Právnická osoba je podle tohoto ustanovení k takovému návrhu aktivně legitimována pouze v případě, že podala ústavní stížnost za podmínek uvedených v ustanovení §74 Zákona.
Ustanovení §74 Zákona ukládá, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný předpis.
Podle ustanovení §72 odst. 1 ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Tyto podmínky však v případě stěžovatelky nejsou splněny. Návrh je sice označen jako ústavní stížnost, jeho petit, kterým je ústavní soud vázán, však směřuje pouze ke zrušení ustanovení §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 214/1999 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně. Ústavní stížnost však podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 odst. 1 Zákona může být podána pouze proti individuálnímu aktu aplikace práva, který zasahuje přímo do základních práv a svobod stěžovatele. V daném případě však stížnost směřuje proti obecně závaznému normativnímu aktu. Nejde proto o rozhodnutí nebo opatření v konkrétní věci, které se týká přesně určené jednotlivé fyzické nebo právnické osoby. Proto není splněna ani podmínka vyžadovaná v ustanovení §74 Zákona pro spojení ústavní stížnosti s návrhem na přezkoumání správnosti právního předpisu.
Podle výše uvedených ustanovení Zákona jde o návrh podaný právnickou osobou, která není aktivně legitimována k jeho podání. Jedná se proto ve smyslu judikatury ústavního soudu o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
II. ÚS 536/99
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení ti 43 odst. 1 písm. c) Zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
f