ECLI:CZ:US:1999:2.US.546.98
sp. zn. II. ÚS 546/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Z.V., zastoupené JUDr. F.V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 413/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 12C 305/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 30. 12. 1998, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 413/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 12C 305/95, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 2 věta druhá a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dne 24. 5. 1996 rozhodl Okresní soud v Kroměříži rozsudkem, sp. zn. 12 C 305/95, tak, že návrh žalobkyně (stěžovatelky), že rozvázání pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru, kterou měl dát odpůrce navrhovatelce podle data 25. 10. 1995 dle §46 odst. 1 c zákoníku práce je neplatné a pracovní poměr mezi navrhovatelkou a odpůrcem trvá dále. Žalobní návrh, že odpůrce je povinen poskytnout navrhovatelce náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 8.150,- Kč a nahradit náklady sporu, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.
Proti výše uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 413/96, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, ohledně určení neplatnosti výpovědi a určení, že pracovní poměr trvá.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ředitel (odpůrce) ji výhružkami nutil, aby se vzdala svých práv, která měla z titulu pracovní smlouvy ze dne 27. 8. 1970, kterou měla na neurčitou dobu na základě kvalifikace ve smyslu platového výměru. Ředitel podle stěžovatelky neměl platný důvod k výpovědi, vědomě uváděl nezákonný důvod podle zákona, že nepřijala návrh na neúplný pracovní úvazek a použil záminky §46 odst. 1 c zák. práce. Soud k těmto skutečnostem nepřihlédl nebo je nesprávně hodnotil.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že oba soudy správně provedly shodnou kvalifikaci, tj., že zaměstnavatel dal zaměstnankyni (stěžovatelce) výpověď z důvodu uvedeného v §46 odst. 1 písm. c) zák. práce - z důvodu nadbytečnosti na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. V daném případě byl výpovědní důvod ve výpovědi skutkově vymezen tak, že jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem tak, jak to má na mysli §44 odst. 2 zák. práce.
Správně došly oba soudy ke shodnému závěru, že výpověď stěžovatelce byla rovněž správně doručena v souladu s ust. §44 odst. 1 a §266a odst. 1 zák. práce, a to dne 1. 11. 1995, když ředitel dne 1. 11. 1995 v ředitelně předal písemnou výpověď stěžovatelce do ruky.
Tím byla povinnost zaměstnavatele doručit písemnost stěžovatelce splněna. Nad rámec je třeba uvést, že zaměstnavatel předložením doručenky prokázal, že poté, co stěžovatelka odmítla převzít písemnou výpověď a požádala o její doručení poštou, zaslal tuto výpověď jako doporučenou zásilku s poznámkou do vlastních rukou.
Oba soudy rovněž správně dospěly k závěru, že v dané právní věci existoval právní důvod uvedený ve výpovědi, tedy, že se stěžovatelka ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce stala pro zaměstnavatele nadbytečnou, vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. K nadbytečnosti stěžovatelky došlo následkem organizační změny a existovala tedy příčinná souvislost mezi nadbytečností stěžovatelky a organizační změnou.
Jak uvedl Okresní soud v Kroměříži v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 12C 305/95, bylo prokázáno, že zaměstnavatel před tím, než dal stěžovatelce výpověď, nabídl jí uzavření dohody o změně pracovní smlouvy, a to podle jeho potřeb ve výši 9 hodin přímé vyučovací činnosti, což je 0, 43 úplného pracovního úvazku, a to na dobu od 1. 10. 1995 do 30. 6. 1996. Protože stěžovatelka návrh této dohody neakceptovala, přistoupil zaměstnavatel k podání výpovědi.
V souladu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, aby byl zjištěn skutkový stav věci.
Provedené důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti: přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.).
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Provádění dokazování před odvolacím soudem je tedy ponecháno na uvážení daného soudu.
Protože stěžovatelka nenavrhla soudu jiné důkazy, o které by opřela svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Okresní soud v Kroměříži správně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil. Proto také odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1 Listiny, který stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, čl. 10 odst. 1, který stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, čl. 23, podle kterého mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založených Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny, čl. 36 odst. 2 věta druhá, podle které z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny a článku 38 odst. 1Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci nebo čl. 38 odst. 2 Listiny, zakotvujícího právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. května 1999