ECLI:CZ:US:1999:2.US.64.99
sp. zn. II. ÚS 64/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. J. A., zastoupeného J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 55 Co 141/98-142 ze dne 12. 11. 1998, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 21 C 64/95-88 ze dne 16. 4. 1998, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své řádné a včas podané ústavní stížnosti se domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 21 C 64/95-88 ze dne 16. 4. 1998, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na vydání domu č. p. 1016 v Praze 10, ul. P. 1016 s garáží a dílnou, postavené na stav. pozemku č. 2667 a zahrady p. č. 2668 a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1998, č. j. 55 Co 141/98, kterým byl tento rozsudek potvrzen.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že se jedná o majetek, který v důsledku jeho odsouzení v r. 1971 pro trestný čin opuštění republiky propadl ve prospěch státu. V rámci soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. byl tento trestní rozsudek zrušen, včetně výroku o propadnutí majetku, což znamená, že nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí.
Jak dále stěžovatel uvádí, uplatnil svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí proti osobám, které mají tento majetek v držbě, a to jednak podle obecných ustanovení občanského zákoníku a jeho §126, jednak i podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., kdy se odvolává na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93 a sp. zn. I. ÚS 130/96.
Vytýká oběma soudům, že vycházely při svém rozhodování z ničím nepodloženého předpokladu, že žalovaní - vedl. účastníci, byli a jsou vlastníky předmětných nemovitostí, aniž by se jeden z nich vypořádal s otázkou, jak a na základě čeho se vlastníky stali. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že vedl. účastníci získali pouze držbu od státu, který byl neoprávněným držitelem.
Viní oba soudy z toho, že interpretovaly zákon č. 87/1991 Sb. jako zákon o vyvlastnění. Z toho vyvozuje, že buď je ze strany soudů provedená interpretace nesprávná a byla-li správná, potom je tento zákon v rozporu s naším ústavním zákonem. Soudy vycházely z toho, že stěžovatel je sice oprávněnou osobou, avšak žalovaní - vedl. účastníci nejsou osobami povinnými, neboť nesplňují podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb.
Těmito rozhodnutími, podle názoru stěžovatele, došlo k porušení čl. 1, 11 odst. 1, 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda došlo oběma rozsudky ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv a svobod, t. j. zkoumal stránku porušení ústavnosti. Pokud stěžovatel tvrdí, že k vydání předmětných nemovitostí mohlo dojít pouhou reivindikační žalobou, neboť jeho vlastnická práva zrušujícím rozsudkem podle zák. č. 119/1990 Sb. byla plně obnovena, nutno přisvědčit oběma soudům, že zákon č. 87/1991 Sb. je zákonem speciálním, plně řešícím otázky vydání dříve konfiskovaného majetku. Restituční zákony, t. j. zákon č. 87/1991 Sb. a zák. č. 229/1991 Sb., kromě zmiňované funkce totalitního bezpráví, plní další a neméně důležitou funkci - prolomení zásady vydržení. Při každé prosté reivindikaci by tato námitka mohla být vznesena. Ustanovení §126 o. z., na které stěžovatel odkazuje, vyžaduje navíc neoprávněnost zásahu do vlastnického práva. Lze stěžovateli přisvědčit, že totalitní rozsudky byly takovýmto neoprávněným zásahem do vlastnického práva, nelze to však jednoznačně vztáhnout na osoby, kterým stát tyto majetky prodal. Zde právě proto, aby byla naplněna podmínka neoprávněnosti, podle ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., je nutno u těchto osob zkoumat, zda nabyly věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Na projednávaný případ nelze rovněž vztahovat ustanovení §11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť z nich nelze odvodit vyvlastňovací zásah. Podaný návrh vykazuje sám v sobě nedůslednost, když s odvoláním na nálezy Ústavního soudu trvale hovoří o držbě, ačkoli předmětem vyvlastnění může být pouze vlastnictví. Zde se jedná o zvláštní posouzení vazby ustanovení §23 zák. č. 119/1990 Sb. na ustanovení §§19 a 20 zák. č. 87/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jejich dopad na restituční výdej vlastnictví je vázán podle ustanovení §20 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. na splnění podmínky u povinných osob podle výše cit. §4 odst. 2. Pokud stěžovatel namítá neústavnost zákona č. 87/1991 Sb., měl možnost podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení těchto blokujících ustanovení. To však neučinil. Podle ustanovení §35 odst. 2 cit. zákona by však i takové podání bylo nepřípustné, neboť Ústavní soud již v téže věci jedná.
Konečně byl Ústavní soud nucen zkoumat, zda ze strany rozhodujících soudů nedošlo k porušení čl. 36 Listiny, t. j. ústavního práva stěžovatele na řádný proces. Vyžádal si k tomu spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 21 C 64/95, ze kterého zjistil, že se soud věnoval všem otázkám rozhodným pro správné posouzení věci, zvláště k podmínkám povinných osob podle zák. č. 87/1991 Sb., dodržení podmínek prodeje předmětných nemovitostí a jejich ceny, jakož i k hodnocení důkazů navrhovaných stěžovatelem. Z tohoto hlediska bylo splněno i ustanovení čl. 90 Ústavy. K porušení čl. 36 Listiny nedošlo.
Vzhledem k tomu, že ze strany soudů nedošlo k žádnému porušení ústavnosti, a to ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 1. září 1999