Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.02.1999, sp. zn. II. ÚS 66/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 18/13 SbNU 123 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.66.98

sp. zn. II. ÚS 66/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti Ing. J. O., zastoupeného JUDr. K. M., za účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 1 a vedl. účastníků 1) ČR-KÚ Praha-východ, Kostelní 42, Praha 7, 2) ČR-ČÚZK, Hybernská 2, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 20 Co 213/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 1997, sp. zn. 25 C 83/95, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 20 Co 213/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 1997, sp. zn. 25 C 83/95, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména zák. č. 116/1994 Sb. domáhal uzavření dohody o vydání věci, tj. domu č. p. 1581 se zastavěnou plochou p. č. 2223, dosud zapsaných na LV č. 1364 pro obec hl. m. Praha, kat. území Nové Město. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a současně zamítl návrh na připuštění dovolání. Stěžovatel vytýká oběma pravomocným rozhodnutím, že jimi bylo porušeno jeho základní ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když byl vyloučen z mimosoudní rehabilitace, přestože pro něho svědčilo právo podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a hlavně zák. č. 116/1994 Sb. Odvolává se na jím navržené, ale soudem neprovedené důkazy. Svou aktivní legitimaci ve sporu uvádí splněním podmínek ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) a §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel spolu se svou matkou J. O. a bratrem E. O. byli podílovými spoluvlastníky výše uvedených nemovitostí. Protože byli Židé, byli nuceni tyto nemovitosti prodat na jaře 1939 pod tlakem rasové perzekuce za nevýhodných podmínek firmě Walter a. s. Firma Walter a. s. trhovou smlouvou z 15. října 1940 je zase prodala fa Realitní akciové společnosti v Praze II. Nemovitosti byly prodány firmě Walter a. s. za nepřiměřenou úplatu, jak dovozuje dále stěžovatel, a to trhovou cenu 4.550.000 Kč, ačkoli dle znaleckého posudku Ing. V. P., vypracovaného v souvislosti s restitučním řízením podle zák. č. 128/1946 Sb. byla určena hodnota tohoto majetku částkou 6.220.000 Kč. Na srážku z trhové ceny převzala fa Walter a. s. pohledávky váznoucí na nemovitosti ve výši 2.068.629,44 Kč a zbytek ve výši 2.481.370,56 Kč byl složen na vkladních knížkách, které nesměly být vybrány ani vyplaceny bez svolení Magistrátu hl. m. Prahy. Podle odůvodnění rozsudku soudu I. stupně takto složený zbytek kupní ceny na vázané účty byl zabaven a dosud nebyl restituován. Bratr E. O. uprchl před nacistickou zvůlí do Anglie, kde působil v BBC. Stěžovateli spolu s matkou se již nepodařilo uprchnout a tak byli deportováni do koncentračních táborů. Při deportaci matka stěžovatele zemřela a dne 8. 8. 1946 byla prohlášena za mrtvou. Stěžovateli se podařilo z koncentračního tábora uprchnout do Maďarska. Tam byl vězněn až do konce války nikoli již z rasových důvodů, ale jako uprchlík. Po válce vystudoval Vysokou školu ekonomickou a byl zaměstnán jako redaktor v Lidových novinách. Dne 15. 1. 1946 byla zavedena neodkladná prozatimní národní správa podle §3 dekretu č. 5/1945 Sb. na firmu Realitní akciová společnost, neboť na základě revize, prováděné u fy Walter a. s. Jinonice byly zjištěny rozsáhlé trestné činy, které ovlivnily také činnost firmy Realitní akciová společnost. Firma Walter byla vedena rodinou Kumperovou, která podporovala fašismus, za války se spojila s Němci a terorizovala české zaměstnance. Znárodnění fy Walter a. s. bylo vyhlášeno v Ú. l. č. 19 ze dne 24. 1. 1946. Stěžovatel spolu se svým bratrem uplatnili řádně ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nárok na prohlášení kupní smlouvy na předmětné nemovitosti za neplatnou, protože k jejímu uzavření došlo z důvodů rasové perzekuce. Aniž by bylo toto řízení skončeno, výměrem ONV v Praze I ze dne 26. 4. 1950 bylo podle dekretu č. 108/1945 Sb. rozhodnuto, že u Realitní akciové společnosti v Praze byly splněny podmínky pro konfiskaci majetku, který vlastnila ke dni 30. 10. 1945, tedy i domu č. p. 1581/II se staveb. p. č. 879/6, zapsané v kn. vl. č. 1525 pozemkové knihy pro k. ú. Praha - Nové Město. Stěžovatel z výlučně politických důvodů začal mít v Lidových novinách potíže natolik, že byl 9. 2. 1951 vyloučen z KSČ a dne 25. 2. 1951 propuštěn ze zaměstnání. Proto, jak dále uvádí ve své stížnosti, vzal dne 29. 3. 1951 návrh uplatněný podle zák. č. 128/1946 Sb. zpět, a to jednak pro naprostou nemožnost dosáhnutí kladného rozhodnutí, jednak proto, aby se vyhnul další perzekuci, která by byla logickým důsledkem postoje státu k nevydání nemovitostí. Od r. 1951 pracoval jako dělník v ČKD, a to po dobu 14 let. Předmětné nemovitosti byly ze správy Bytového podniku Praha I převedeny k datu 1. 7. 1994 na Český úřad zeměměřičský a katastrální. Současným vlastníkem je ČR - Katastrální úřad Praha - východ. Výzvu a žalobu o uzavření dohody o vydání věci směřoval stěžovatel proti ČR - Katastrálnímu úřadu Praha - východ a ČR - Katastrálnímu úřadu Praha 1. Jako novou skutečnost, která soudům nebyla známá a kterou předkládá stěžovatel spolu s ústavní stížností, je listinný důkaz ze svazku StB, který byl v minulosti na stěžovatele veden a který má potvrdit jeho politickou perzekuci. Ústavní soud z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 zjistil, že v době prodeje domu a staveb. parcely firmě Walter a. s. byla matka stěžovatele spoluvlastnicí k 1/2 a stěžovatel se svým bratrem každý k 1/4. Matka stěžovatele byla Rakušanka, německé národnosti, stěžovatel v r. 1939 se hlásil k národnosti české. Z rozsudku rovněž vyplývá, že dědické řízení po matce stěžovatele, která byla prohlášena za mrtvou, dosud neproběhlo. Soud prvého stupně žalobu stěžovatele zamítl z důvodu, že nebyla splněna podmínka přechodu předmětných nemovitostí na stát podle některých z ustanovení §6 zák. č. 87/1991 Sb., neboť připadly státu jako konfiskovaný majetek akciové společnosti, jejíž akcie vlastnily státně nespolehlivé osoby. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně, zdůvodnil své rozhodnutí konstatováním, že pokud vzal stěžovatel svůj návrh na restituci podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. zpět a zpětvzetí bylo připuštěno, neměl na ni již původní vlastník nárok ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., přičemž současně nebylo prokázáno, že by řízení o nároku dle zák. č. 128/1946 Sb. bylo zastaveno v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel podle názoru odvolacího soudu neprokázal, že by ke zpětvzetí tehdejšího restitučního nároku došlo v důsledku této perzekuce. K ústavní stížnosti se soud I. stupně vyjádřil tak, že v průběhu řízení nikterak nebyla zkrácena práva stěžovatele zaručená mu Ústavou, a proto na právním zhodnocení věci trvá, neboť je považuje za správné. Současně uvedl, že stěžovatel podal soudu návrh na povolení obnovy řízení. O tomto návrhu nebylo dosud rozhodnuto. Navrhuje zamítnutí stížnosti. Odvolací soud se ke stížnosti, že soudy neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy uvedl, že nemá možnost posoudit tuto námitku, neboť nemá k dispozici spis. Ke skutečnosti, že stěžovateli se po vynesení rozsudku podařilo získat důkaz, svědčící ve prospěch uplatněného restitučního nároku uvedl, že nemůže být předmětem ústavní stížnosti, ale důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení podle §228 o. s. ř. Proto rovněž navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Druhý vedlejší účastník Český úřad zeměměřičský a katastrální ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se plně shoduje s právními názory obou soudů. Dále uvedl, že podle jeho názoru není v restitučním sporu pasivně legitimován, neboť ke dni 1. 4. 1992 předmětné nemovitosti nedržel a v držení je nemá ani v současné době. Dále upozorňuje, že mu byla doručena výzva Obvodního soudu pro Prahu 1, aby se vyjádřil k návrhu stěžovatele na obnovu řízení. Protože neshledal důvodnost podmínek pro obnovu řízení, navrhl soudu jeho zamítnutí. Navrhl rovněž zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. Z nově zaslaného důkazního prostředku Ústavní soud zjistil, že byl na stěžovatele v r. 1965 založen signální svazek StB, a to proto, že byl podezřelý z provádění nepřátelské činnosti proti ČSSR ve prospěch cizí rozvědky. Z dokladů, které jsou neúplné dále vyplývá, že stěžovatel zatajil, že jeho bratr byl v Anglii, měl britskou státní příslušnost a byl tam politicky činný. Dále nesprávně uvedl, že jeho otec byl bankovním úředníkem, ačkoli byl ředitelem Union banky v Praze. Ve spise je dále uvedeno, že prováděl frakční činnost v redakci Lidových novin a že má celkově záporný postoj k lidově demokratickému zřízení. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 83/95. Po prostudování všech zaslaných dokumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo ze strany soudů k porušení ústavnosti, a to čl. 90 Ústavy, neboť stěžovateli nebyla poskytnuta zákonem stanoveným způsobem ochrana jeho práv a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces. Nelze však přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy nevyhověly provedení svědeckých výpovědí, které by měly pro posouzení otázky splnění podmínky podle §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, zásadní a nezastupitelný význam, m. j. Dr. F. K. a G. L., kteří o postoji stěžovatele poskytli soudu místopřísežná prohlášení. Podle protokolu ze dne 11. 10. 1996 zástupce navrhovatele dal soudu pouze k úvaze, zda provede výslech osob, které předložily čestné prohlášení. Na jejich předvolání netrval. Na výslechu těchto svědků netrval stěžovatel ani v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, kdy požadoval pouze jako důkaz přečtení jejich místopřísežných prohlášení. Zcela jiná je však otázka přístupu soudů k výkladu ustanovení restitučního zák. č. 87/1991 Sb. Sám tento zákon v §1 odst. 1 proklamuje, že se snaží zmírnit některé majetkové křivdy, spáchané v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyhlášená v mezinárodních úmluvách a na ně navazujících mezinárodních paktech o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zákon sám nemůže podchytit jmenovitě veškerá jednání, která vedla k tomuto porušování, a proto vytýčil základní morální výkladový princip, který spočívá a vychází ze základních lidských a občanských práv. Sám Parlament pro svou další činnost vydal zák. č. 198/1993 Sb., kterým vymezil negativní stránku protiprávnosti komunistického režimu a v tomto směru poukázal m. j. i na programové ničení hodnot evropské civilizace a na destrukci tradičních principů vlastnického práva. Ústavní soud je toho názoru, že v případě, pokud by totalitním režimem nedošlo k této destrukci vlastnického práva, musel by být návrh, podaný stěžovatelem na zrušení prozatímní národní správy jeho majetku, vyřízen kladně. U občana, který byl vyloučen ze strany a který byl propuštěn z práce pro třídní původ, pro rodinné vztahy v kapitalistické cizině a v neposlední řadě i v důsledku nekonformní socialistické činnosti, by další uplatňování majetkového práva na nemovitosti poměrně vysoké hodnoty zcela určitě vedlo k nejjednoduššímu tehdy používanému prostředku státu - t. j. k odstranění nositele tohoto práva, a to bez jakéhokoli zdůvodnění. Zákon č. 128/1946 Sb. byl ostatně změněn a doplněn zákonem č. 79/1948 Sb., kdy se podstatně modifikovalo nárokové právo žadatelů - restituentů i se stanovením nových termínů pro jeho uplatnění. Za takto konstatovaných skutečností nelze stěžovateli přičítat k tíži jeho zpětvzetí návrhu podle zák. č. 128/1946 Sb. Nepřiznat stěžovateli naplnění ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., t. j., že v jeho případě se tak stalo v důsledku politické perzekuce, by znamenalo nové porušení občanských zásad, uznávaných demokratickým světem. Při této příležitosti považuje Ústavní soud za svou povinnost vyjádřit se i k námitce vedlejšího účastníka, že stěžovatel nemůže být aktivně legitimován, neboť byl osobou německé národnosti. Je pravdou, že v r. 1930 přihlásila matka stěžovatele sebe i své dva syny k národnosti německé. Sama byla Rakušanka. Stěžovatel se v r. 1939 přihlásil k národnosti české. Bez ohledu na tyto skutečnosti, dekrety, pokud vychází z určení národnosti německé, mají na mysli především veškeré výhody, kterými byl takový příslušník zvýhodněn na úkor lidí jiných národností. Jak bylo již Ústavním soudem judikováno, sám pojem Žid vyřazoval příslušníka tohoto etnika nejen z dobrodiní jakýchkoli výhod, nýbrž naopak jej zbavoval jakýchkoli lidských práv s konečným vyústěním v holocaustu. Pokud se týká další námitky vedlejších účastníků, že stát konfiskoval předmětné nemovitosti až Realitní společnosti a. s. a nikoli firmě Walter a. s., která je původně odkoupila, byť by to nebylo pro posuzovanou věc rozhodující, je nutno podotknout, že firmu Walter vlastnili z převážné většiny (51%) majitelé Ing. A. a Dr. V. K., kteří tento nemovitý majetek převedli na firmu, která byla v jejich 100 % vlastnictví. I když odvolací soud se odvolává na stejný právní názor, který vyslovil i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93, publikovaném v Právních rozhledech č. 4 roč. 1955 str. 153 t. j., že k obnovení nároku na vlastnictví podle §1 odst.1 ve spojení s §4 odst. 1 zák. č. 128/1946 Sb. bylo zapotřebí podání tohoto návrhu a kladné rozhodnutí příslušného státního orgánu, nelze mu přiznat v posuzovaném případě platnost. Žádost podle zák. č. 128/1946 Sb. byla podána řádně a včas a její vyřízení bylo zmařeno životně existenčním tlakem na osobu stěžovatele natolik, že ji vzal zpět. V řádně fungujícím demokratickém a právním státě by tak nikdy neučinil. Proto žaloba stěžovatele na uzavření dohody o vydání věci vycházela ze správného předpokladu, totiž, že k přechodu nemovitostí na stát došlo až v důsledku jejich konfiskace v r. 1950, kdy ještě vůbec nebyl vyřízen původní restituční nárok stěžovatele podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Proto je oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb. Nutno mu přiznat, že pro něj svědčí podmínka ustanovení §3 odst. 2 cit. zákona, protože jeho nárok na prohlášení přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem za neplatný byl znemožňován po dobu více jak 4 let státním orgánem a po 25. únoru 1948 byl plně vyloučen, a to z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona. Pokud nebyl nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. uplatněn v tříleté prekluzivní době, bývá tím připuštěna právní teorií konvalidace neplatného jednání v době nesvobody. A contrario možno operovat s tím, že pokud státní orgán vůbec po r. 1948 o takové podané žádosti nerozhodl, ač rozhodnout měl, je možno pohlížet na tuto záměrnou nečinnost jako na splnění uplatnění povinnosti ve prospěch žadatele. Stát byl nečinný ještě dva roky po r. 1948. Stěžovatel splňuje rovněž ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť byl předmětných nemovitostí zbaven v důsledku politické perzekuce a také v důsledku postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Otázka vztahu kupní ceny na převod nemovitostí a jejich skutečnou hodnotu je irelevantní vzhledem ke zjištění soudu I. stupně, že prodejcům tato kupní cena vyplacena nebyla. Proto Ústavní soud rozhodl o zrušení obou uvedených rozsudků (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. února 1999