ECLI:CZ:US:1999:2.US.69.99
sp. zn. II. ÚS 69/99
Usnesení
II. ÚS 69/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti P., společnosti s ručením omezeným, zastoupené Mgr. D. P., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 1998, čj. 10 Ca 339/98-17, a na zrušení ustanovení 5 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 8. 2. 1999 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, doplněná podáním doručeným dne 11. 3. 1999, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 1998, čj. 10 Ca 339/98-17. Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala návrh na zrušení ustanovení 5 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zastaveno řízení, kterým se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Pelhřimově ze dne 12. 8. 1998, čj. 31935/98/091920/1840, o námitce stěžovatelky proti exekučnímu příkazu na přikázání jiné pohledávky vydané stejným úřadem dne 3. 7. 1998 pod čj. 28028/98/091920/1840.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 12. 12. 1994 uzavřela se společností A., spol. s r. o. (dále jen daňový dlužník) kupní smlouvu na dodávku kuchyňské technologie. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nezaplatila vystavené faktury za odebrané zboží ve lhůtě splatnosti, vyúčtoval jí daňový dlužník úrok z prodlení ve smyslu čl. III kupní smlouvy, t. j. 1 % za den, a to daňovým dokladem č. 98367 ze dne 18. 6. 1998 znějícím na částku 2 104 099,10 Kč. Tento daňový doklad stěžovatelka odmítala proplatit s tím, že popírala platnost ustanovení kupní smlouvy v čl. III odst. 2.1 b), kterým se stanovuje úrok z prodlení, nebot' toto ustanovení odporuje dobrým mravům. Finanční úřad v Pelhřimově svým shora citovaným rozhodnutím ze dne 3. 7. 1998 vydal exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky podle ustanovení 5 73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, kterým přikázal stěžovatelce jakožto daňovému poddlužníku odvést částku 1 201 623,33 Kč, kterou daňový dlužník dluží
II. ÚS 69/99
Finančnímu úřadu v Pelhřimově. Proti tomuto exekučnímu příkazu podala stěžovatelka dne 13. 7. 1998 námitky, které byly rozhodnutím Finančního úřadu v Pelhřimově zamítnuty s odkazem na to, že zmíněná kupní smlouva, jejíž součástí je i vzájemně dohodnuté ustanovení o podmínkách úročení a sazbě úroku z prodlení, zůstává v platnosti. Poté se stěžovatelka domáhala žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích vydání rozsudku, který rozhodnutí Finančního úřadu v Pelhřimově zruší. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 10. 1998, čj. zn. 10 Ca 339/98-17, řízení zastavil, když dospěl k závěru, že žalobu nelze věcně projednat, neboť podle ustanovení 5 248 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu soudy nepřezkoumávají rozhodnutí procesní povahy.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a rovněž, že napadené rozhodnutí odporuje hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), která v čl. 36 každému zaručuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, umožňuje obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Současně stěžovatelka uvádí, že pravdou je, že exekuční příkaz, čj. 28028/98/091920/1840, se dá považovat za rozhodnutí procesní, avšak je nesporné, že toto rozhodnutí zakládá hmotně právní povinnost navrhovatele, která vlastně po právu neexistuje, což je v rozporu se zákonem. Stěžovatelka se tedy domnívá, že ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, na základě kterého bylo vydáno napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, je v rozporu s ústavou i s Listinou, neboť aplikací tohoto ustanovení bylo stěžovatelce odepřeno ústavní právo na soudní ochranu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích včetně jeho spisu, sp. zn. 10 Ca 339/98. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané věci byl předmětem řízení učiněn exekuční příkaz vydaný ve vymáhacím řízení za účelem splnění povinnosti složit jistotu na dosud nestanovenou nesplatnou daň, tedy rozhodnutí ryze procesní povahy, jímž je vymáháno dodržení povinnosti uložené dalším procesním rozhodnutím. Uvedená rozhodnutí byla vydána v době před rozhodnutím o dani daňového dlužníka. Exekučním příkazem nebylo nikterak zasaženo do sféry hmotných práv stěžovatelky, protože právní vztah stěžovatelky a daňového dlužníka byl upraven smlouvou a touto smlouvou byly mezi účastníky dohodnuty sankce pro případ porušení povinností ze smlouvy vyplývajících. Pravomoc správce daně je založena §6 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a podle tohoto předpisu správci daně nepřísluší hodnotit, zda určité smluvní ujednání je platné či nikoli. Taková pravomoc náleží výlučně soudu, který se takovou otázkou může zabývat v řízení nalézacím. Jestliže byla konkrétní pohledávka daňového dlužníka proti stěžovatelce opírající se o smlouvu, kterou nutno nahlížet jako platnou, za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k její změně ani nebylo soudem vyjádřeno, že je vadná, zahrnuta do účetnictví daňového dlužníka, pak má správce daně jedinou možnost, a to vést na takovou pohledávku daňovou exekuci. Soud v řízení přezkumném obecně
II. ÚS 69/99
přezkoumává podle §244 odst. 1 občanského soudního řádu zákonnost správních rozhodnutí. Může se tudíž zabývat výlučně tím, zda napadené rozhodnutí bylo vydánu v souladu se zákonem. Jestliže správce daně nemá pravomoc přezkoumávat platnost právních úkonů, nemůže tak činit ani přezkumný soud. Stěžejní námitkou v dané věci bylo tvrzení stěžovatelky, že smlouva mezi ním a daňovým dlužníkem je neplatná. Platnost smlouvy však pro to, co bylo uvedeno, krajskému soudu v přezkumném řízení nepřísluší řešit. Ochrany svých tvrzených práv pro částečnou neplatnost smlouvy se stěžovatelka mohla domáhat žalobou u soudu v nalézacím řízení. Přikázáním mohou být v exekučním řízení postiženy všechny pohledávky daňového dlužníka vůči třetím osobám (§73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků o aplikaci občanského soudního řádu pro účely daňové exekuce), přičemž správce daně vychází z údajů obsažených v účetnictví daňového dlužníka. Nezabývá-1i se správce daně při rozhodování o exekučním příkazu hmotněprávními otázkami, jedná se o rozhodnutí procesní povahy. Z tohoto zjištění soud vycházel při svém rozhodování. Z tohoto důvodu soud nikterak nezasáhl do ústavních práv stěžovatelky, protože článek 36 odst. 2 Listiny dává možnost vyloučit zákonem některé typy rozhodnutí úřadů veřejné správy z kognice soudu. Rovněž návrh stěžovatelky na zrušení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu považuje krajský soud za nedůvodný. Uvedené ustanovení není neústavní, protože již z §247 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že předmětem řízení před soudem může být učiněno pouze rozhodnutí, které se dotýká hmotných práv účastníků, nikoli rozhodnutí zasahující sféru práv procesních. Tato úprava není v rozporu s čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny. Soud dále zastává názor, že stěžovatelce, která poukazuje
na neplatnost smlouvy, kterou uzavřela, nic nebrání, aby výši pohledávky či platnost smlouvy učinila předmětem jiného (nalézacího) řízení před soudem a vzniká proto otázka, zda je důvod vyřizovat věc ústavní stížností. Závěrem krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedla v předchozím řízení a staví tak ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry, k jakým dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích. Tento soud věc řádně v souladu se zákonem projednal, provedl dokazování a vyvodil právní názor, který konkrétně a velmi obsáhle zdůvodnil.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení práva na soudní ochranu by v daném případě došlo tehdy, jestliže by byla
komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží
11. ÚS 69/99
soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.
Ústavní soud neshledal ani zásah do ostatních namítaných ústavních práv stěžovatelky. Namítaný rozpor s čl. 4 Listiny není dán. Toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona pro zachování základních práv a svobod.
K té části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na svoji ustálenou judikaturu, podle níž návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, podaný spolu s ústavní stížností, musí sdílet její osud, je-li odmítnuta (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 Ústavního soudu, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. Beck, 1996, str. 351 a násl.).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999
Vojtěch CEPL
předseda senátu Ústavního soudu