ECLI:CZ:US:1999:3.US.104.99
sp. zn. III. ÚS 104/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. V., M. P., V. T., J. V., všichni zastoupeni JUDr. I. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 17 Co 40/96-153, ze dne 30. 11. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, čj. 5 C 1003/92-105, ze dne 3. 10. 1995, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Osobním podáním dne 26. 2. 1999 doručili navrhovatelé Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 17 Co 40/96-153, ze dne 30. 11. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, čj. 5 C 1003/92-105, ze dne 3. 10. 1995, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelů o náhradu za živý a mrtvý inventář. Podle názoru navrhovatelů byla uvedenými rozsudky porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 1003/92, vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé, původně J. V. st., M. V. a J. V. ml., se žalobou domáhali vydání živého a mrtvého inventáře nebo odpovídající peněžní náhrady od povinného Zemědělského družstva C. V době podání výzvy na vydání mrtvého a živého inventáře první a druhý navrhovatel nezajišťovali provoz zemědělské výroby na vlastních pozemcích, neboť jim odpůrcem nebyly vydány. První a druhý navrhovatel nesouhlasili s obsahem stanov družstva z roku 1990, stanovy nepodepsali, a proto se necítili být členy družstva. Přesto však oba navrhovatelé byli v době podání výzvy na vydání živého a mrtvého inventáře členy družstva, takže měli za povinnost sdružit pozemky a další prostředky, které družstvo potřebuje ke své činnosti. Výzvou ze dne 8. 6. 1992 požádali první a druhý navrhovatel o vydání živého a mrtvého inventáře a o vydání pozemků, které byly v jejich vlastnictví. V roce 1993 (8. 10.) rozhodlo představenstvo družstva o vyloučení prvního a druhé navrhovatele z družstva, protože ani po písemné výzvě neuhradili základní členský vklad. Dále Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, že podle stanov ZD C., platných v rozhodném období, zaniká členství v družstvu dohodou, vystoupením, vyloučením, úmrtím, vstupem právnické osoby do likvidace, zánikem družstva a převodem členských práv a povinností.
Na základě provedeného dokazování Okresní soud ve Znojmě rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 5 C 1003/92-105, ze dne 3. 10. 1995 tak, že žalobu navrhovatelů zamítl. Zamítavé rozhodnutí vycházelo z toho, že první a druhý navrhovatel byli členy zemědělského družstva, a to až do 27. 10. 1993, kdy nabylo platnosti rozhodnutí členské schůze ze dne 8. 10. 1993, doručené dne 12. 10. 1993, o vyloučení z družstva, proti němuž nebylo podáno odvolání. Protože ke dni podání výzvy byli první i druhý navrhovatel členy družstva, měli za povinnost podle stanov ze dne 17. 12. 1990 sdružit pozemky a další prostředky, které družstvo potřebovalo. Navrhovatelé neprokázali, že zajišťují provoz zemědělské výroby, neboť měli pozemky sdruženy a hospodařilo na nich družstvo, a podle názoru soudu z žádného úkonu učiněného navrhovateli nevyplynul jejich úmysl ukončit členství v družstvu. Jestliže navrhovatelé za trvání členství požádali o vydání živého a mrtvého inventáře, učinili marný úkon, se kterým zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), nespojuje žádné právní účinky. Oběma navrhovatelům skončilo platně členství teprve vyloučením z družstva ke dni 28. 10. 1993. Lhůta pro vydání živého a mrtvého inventáře uplynula dnem 31. 3. 1993. První a druhý navrhovatel mají nárok na vypořádací podíl při ukončení členství. Ve vztahu k třetímu navrhovateli byl návrh zamítnut, protože v době rozhodování soudu I. stupně nebyl oprávněnou osobou.
K odvolání navrhovatelů, kteří namítali, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že provozují zemědělskou výrobu prostřednictvím svého syna (třetího navrhovatele) a že se od roku 1990 necítili býti členy družstva, stanovy nepodepsali, nesložili dobrovolně členský vklad po transformaci družstva a jen z důvodu svého špatného zdravotního stavu neukončili členství v družstvu odhláškou a předpokládali, že členství zanikne samo pasivně, rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Po provedeném odvolacím řízení pak Krajský soud v Brně rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 17 Co 40/96-153, ze dne 30. 11. 1998 tak, že ve výroku I. připustil změnu žaloby tak, že žalovaný je povinen vyplatit peněžní náhradu za živý a mrtvý inventář ve stanovené částce, a ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu. V průběhu odvolacího řízení zemřela druhá navrhovatelka a jako dědicové do řízení vedle původních prvního a třetího navrhovatele vstoupila dcera zemřelé. Odvolací soud konstatoval, že podstatou předmětného sporu bylo vyřešení otázky, zda původní první a druhý navrhovatel byli v den podání výzvy (8. 6. 1992) členy družstva či nikoliv. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud obšírně zabýval otázkou, jak přecházelo členství prvního a druhého navrhovatele na jednotlivá zemědělská družstva v souvislosti s jejich slučováním a následným rozdělováním. Konstatoval, že v roce 1990 se původní velké sloučené družstvo rozdělilo na čtyři samostatná družstva, mezi nimiž bylo i družstvo C.. Tento postup byl umožněn zák. č. 162/1990 Sb. a podle této právní úpravy také přecházelo členství v družstvu na družstva nově vzniklá, a to ze zákona bez nutnosti projevu vůle ze strany družstevníků. Tento stav nemohl ovlivnit ani subjektivní pocit prvního a druhého navrhovatele o tom, že se necítili členy družstva a nepodepsali stanovy. Podle §26 cit. zákona a podle tehdy platných stanov mohlo dojít k zániku členství jen z důvodů v této úpravě uvedených. Ani jeden z těchto důvodů však v předmětné věci nenastal. Stejně tak po účinnosti obchodního zákoníku v souvislosti s transformací družstva nedošlo ke skončení členského poměru prvního a druhého navrhovatele. Transformace družstva podle obchodního zákoníku byla provedena zápisem do obchodního rejstříku výslovným konstatováním, že právní poměry družstva upravují stanovy přijaté na členské schůzi dne 1. 12. 1992. K tomuto dni byli první i druhý navrhovatel členy družstva. První a druhý navrhovatel sice doručili dne 31. 8. 1992 netransformovanému družstvu přípis, ve kterém uvedli, že se nechtějí stát členy transformovaného družstva, avšak toto jejich prohlášení učiněné vůči netransformovanému družstvu bylo právně neúčinné a nemohlo znamenat skončení členského poměru v této době. Prohlášení mohlo být považováno za ohlášení výstupu z transformovaného družstva, které však v době doručení přípisu ještě neexistovalo. Vzhledem k těmto skutečnostem se jejich nárok na vydání živého a mrtvého inventáře stal podle §20 zákona o půdě součástí podílu na majetku družstva, který vzhledem ke skončení členství v transformovaném družstvu musí být vypořádán jako vypořádací podíl při ukončení členství.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podali navrhovatelé návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejich názoru byla napadenými rozsudky porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť uvedeným postupem družstva, schváleným soudem, byli navrhovatelé nuceni být členy družstva, ačkoliv žádný zákon takovou povinnost nikomu neukládá a ačkoli navrhovatelé dali jednoznačně najevo, že se členy družstva stát nechtějí. Napadenými rozhodnutími bylo dále porušeno právo navrhovatelů na vlastnictví podle čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny, protože v rozporu se zákonem došlo k omezení vlastnických práv navrhovatelů. Napadenými rozsudky a závěry soudu by byl zcela znehodnocen princip zmírnění následků některých majetkových křivd, na němž je založen i zákon o půdě, došlo by k opětovné křivdě na majetku navrhovatelů. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal i vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Ten v předmětné věci odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s dalším doplněním. Především podle názoru Krajského soudu nelze ust. čl. 2 odst. 3 Listiny vykládat tak, že občan nemusí respektovat zákonnou úpravu. Důvody zániku členského poměru byly zcela přesně uvedeny v ust. §26 zák. č. 162/1990 Sb. Mezi důvody skončení členského poměru uvedenými v cit. ustanovení nebyl jako zákonný důvod skončení členského poměru uveden subjektivní pocit člena družstva, že se necítí být jeho členem. Členský poměr mohl být ukončen jen právním úkonem jednoho z obou účastníků členského poměru směřujícího ke skončení tohoto právního vztahu. Odkaz navrhovatelů na čl. 11 odst. 3 Listiny není případný, neboť vlastnictví k částce požadované náhrady za živý a mrtvý inventář a k transformačnímu podílu nebylo zneužito ani omezeno, nárok navrhovatelů trvá nadále po té, co byl členský poměr ukončen družstvem vyloučením navrhovatelů z družstva, jen se přetransformoval na vypořádací podíl při skončení členství. Pokud se týká třetího navrhovatele, jeho oprávněnost k uplatnění stejných nároků nevyplývá ani ze zákona o půdě, ani ze zákona o transformaci družstev a ani z obchodního zákoníku. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud návrh zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelé především namítají, že napadenými rozsudky došlo k porušení ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť uvedeným postupem družstva, schváleným soudem, byli navrhovatelé nuceni být členy družstva, ačkoliv žádný zákon takovou povinnost nikomu neukládá a ačkoli navrhovatelé dali jednoznačně najevo, že se členy družstva stát nechtějí. Ústavní soud se neshodl s jejich tvrzením v tom, že napadenými rozsudky byla porušena uvedená ustanovení Ústavy ČR a Listiny, protože (i když navrhovatelé mají pravdu v tom, že nemohou být nuceni setrvat v družstvu, pokud nechtějí) pokud navrhovatelé v družstvu nechtějí být, musejí právně účinným způsobem takovou vůli projevit. Ústavní soud zde musel přisvědčit odvolacímu soudu, který se v odvolacím řízení velmi podrobně zabýval otázkou členství navrhovatelů v družstvu, že v rozhodné době neučinili žádný právně relevantní úkon, který by vedl ke skončení členského vztahu. Právně účinným úkonem, jímž by skončil členský vztah, může být jen takový projev vůle, který je právním předpisem, resp. stanovami družstva upraven jako právní úkon vedoucí ke skončení členství. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny.
Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením navrhovatelů o tom, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich vlastnické právo podle čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny. Ústavní soud se i v tomto případě ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Brně, obsaženým jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak i ve vyjádření k ústavní stížnosti. Vlastnické právo navrhovatelů k předmětným hodnotám stále trvá, ale náhrada za původně vnesený živý a mrtvý inventář má podobu vypořádacího podílu při skončení členství v družstvu. Napadenými rozhodnutími proto nebyla porušena uvedená ustanovení Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu