ECLI:CZ:US:1999:3.US.115.99
sp. zn. III. ÚS 115/99
Usnesení
III. ÚS 115/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Spolku pro postavení katolického domu v K., zastoupeného předsedou F. V., právně zastoupeného JUDr. E. H., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 22 Co 615/98, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. Nc 219/98, mimo ústní jednání dne 16. 6. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, při zachování zákonem stanovené lhůty
(§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), napadl stěžovatel pravomocné a doručené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998 (22 Co 615/98-20), a aniž by blíže uvedl, v čem spatřuje jeho protiústavnost, po obsáhle vylíčeném průběhu dnes již pravomocně skončeného sporu navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu, jak shora je označeno, spolu s jemu předcházejícím rozhodnutím obecného soudu I. stupně (Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 9. 1998 -
Nc 219/98) zrušil; protože ke svému podání stěžovatel nepředložil plnou moc zástupce, který by jej v případném řízení o ústavní stížnosti zastupoval (§30 odst. 1 zákona), byl přípisem Ústavního soudu vyzván k odstranění této formální vady a současně mu byla k tomu určena lhůta.
Podáním ze dne 7. května 1999 předložila zástupkyně (formálně vadnou) plnou moc, aniž by však původní podání stěžovatele jakkoli upravila nebo doplnila.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z listin předložených stěžovatelem je patrno, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno jako věcně správné rozhodnutí soudu I. stupně, jímž bylo před tímto soudem zastaveno řízení o stěžovatelově návrhu na obnovu řízení, když stěžovatel přes výzvu tohoto soudu neodstranil vady svého návrhu. Opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí popřel stěžovatel existenci obecným soudem vytknutých vad, postup tohoto soudu označil za podjatý a domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, že obnova řízení se povoluje.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, přezkoumal a v odůvodnění vlastního rozhodnutí podrobně vyložil, z jakých důvodů shledal rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné a zákonu odpovídající, a proto zcela postačí na toto podrobné odůvodnění odkázat.
Z listin předložených stěžovatelem dále vyplynulo, že řízení, proti němuž návrh na obnovu řízení směřoval, bylo vedeno proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Kolíně, bylo zahájeno k návrhu (žalobě) stěžovatele, týkalo se (ve smyslu restitučních předpisů) vydání nemovitostí, o nichž stěžovatel tvrdil, že byly (před zásahem státu) v jeho vlastnictví a že před odvolacím soudem bylo, co do projednání stěžovatelem podaného odvolání, zastaveno; důvod zastavení řízení - stručně řečeno - spočíval v tom, že stěžovatel přes poučení soudu a k jeho výzvě neodstranil vady svého opravného prostředku.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatel jak v původním řízení, tak v řízení o povolení jeho obnovy, postupoval a postupuje procesně svévolně, nesplnil pokyny obecného soudu vyzývající jej k odstranění vad, jež průběhu řízení bránily, a tak si sám svou procesní nečinností v obou případech přivodil pro sebe nepříznivé důsledky; v řízení před obecnými soudy tak stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho tvrzeného práva poskytl (§75 odst. 1 zákona), kterážto skutečnost z hlediska podané ústavní stížnosti současně zakládá zákonný důvod její nepřípustnosti.
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43
odst. 1 písm. e) zákona], aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. června 1999