ECLI:CZ:US:1999:3.US.116.99
sp. zn. III. ÚS 116/99
Usnesení
III. ÚS 116/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o ústavní stížnosti navrhovatelek M. V. a L. V., zastoupeny JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, čj. 23 Cdo 2177/98-196, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 3. 3. 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. V předmětné stížnosti brojily proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, čj. 23 Cdo 2177/98-196, s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva.
le spisu Okresního soudu Frýdek-Místek, sp.zn. 15 C 95/92, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 30.3. 1992 podaly navrhovatelky žalobu, v níž požadovaly, aby soud vyslovil povinnost uzavřít žalovanému n.p. S. Frýdek-Místek, respekt. Odborovému svazu pracovníků textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Čech a Moravy, základní organizace při S. Frýdek-Místek, dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Předmětem dohody měly být nemovitosti v návrhu uvedené (dále jen "předmětné
l
111. ÚS 116/99
nemovitosti") s tím, že tyto byly nuceny prodat žalovaným v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, Když proti nim bylo použito soustavného hrubého nátlaku (a to i politického). Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 31. 5. 1995 rozsudkem, čj. 15 C 95-92-111, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti v roce 1960 koupil tehdy závodní výbor Revolučního odborového hnutí (dál jen "ROH") n.p. S., Frýdek-Místek. Tento orgán měl právní subjektivitu podle tehdy platných předpisů a mohl vlastnictví nabývat svým jménem. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, však podminuje vydání věcí skutečností, že v rozhodném období přešly na stát. V daném případě tomu tak nebylo, když odborová organizace, na kterou nemovitosti přešly, byla subjektem odlišným od státu. Žalovaný n.p. S. Frýdek-Místek nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl.
Proti tomuto rozhodnutí podaly navrhovatelky odvolání, v němž namítaly, že soud vyložil nesprávně zákon. Měl postupovat v duchu generální klauzule citovaného zákona, vyjádřené v §2, podle které zákon zahrnuje širší okruh povinných osob, než jen stát a zejména zahrnuje i politickou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Krajský soud v Ostravě dne 28. 2. 1996 rozsudkem, čj. 9 Co 473/95-170, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Zároveň ve výroku připustil proti rozsudku dovolání. V odůvodnění uvedl, že předjímal jako správná skutková zjištění okresního soudu a provedl některá další dohazování. V daném případě bylo podle soudu rozhodné, zda kupními smlouvami z roku 1960 přešly předmětné nemovitosti na stát nebo na jiný subjekt, od státu odlišný. Ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., lze totiž aplikovat pouze na případy, kdy věci přešly na stát. Navrhovatelky navíc v návrhu na zahájení řízení pouze tvrdily, že příslušné kupní smlouvy byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek podle ust. §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. V době uzavírání kupních smluv byla otázka nabývání vlastnictví upravena zejména občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. a otázku vlastnictví řešila též tehdejší Ústava. Podle Ústavy mělo socialistické vlastnictví dvě základní formy - státní a družstevní. To však neznamená, že by jiné formy vlastnictví tehdy neexistovaly. Podle §21 občanského zákoníku patřily mezi socialistické právnické osoby dobrovolné organizace, národní a komunální podniky. Dobrovolná organizace mohla vystupovat v občanskoprávních vztazích svým jménem jako vlastník majetku, se kterým disponovala, přičemž ROH nepochybně bylo takovou dobrovolnou organizací. Jako nabyvatel
111. ÚS 116/99
předmětných nemovitostí byl do evidence nemovitostí také zapsán Závodní výbor ROH, tedy orgán odborové organizace. který ve smyslu zákona č. 37/1959 Sb., měl právní subjektivitu. Z toho vyplývá, že navrhovatelky nesplnily podmínky požadované zákonem č. 87/1991 Sb. a předmětné nemovitosti jim nemohly být vydány.
Proti rozsudku podaly navrhovatelky dovolání, v němž polemizovaly s právním výkladem zákona č. 87/1991 Sb., jak jej provedly obecné soudy a namítaly, že kupní smlouvy na předmětné nemovitosti byly uzavřeny v důsledku politické perzekuce navrhovatelek i jejich rodičů.
Nejvyšší soud dne 9. 12. 1998 rozsudkem, čj.23 Cdo 2177/98-196, dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že v ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. jsou v §6 odst. 1 písmena a) až k) výslovně uvedeny restituční důvody, s nimiž tento zákon spojuje povinnost věc vydat (popř. poskytnout finanční náhradu). Pod písmenem g) je pak zmíněn případ, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Z citovaného ustanovení zákona tedy vyplývá, že povinnost vydat oprávněné osobě věc se vždy vztahuje na případy, kdy věc přešla na stát. Dále pak Nejvyšší soud opakoval závěry krajského soudu, týkající se možnosti ROH vlastnit majetek.
Rozsudek Nejvyššího soudu napadly navrhovatelky ústavní stížností, v níž namítaly, že jednáním soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 1 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy totiž podle navrhovatelek nesprávně posoudily skutkový stav a zejména z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry. Nelze totiž souhlasit se závěrem, že ust. §6 odst. 2 věta prvá zákona č. 87/1991 Sb. předpokládá, že věc musela přejít na stát, aby ji mohla oprávněná osoba restituovat. Podle navrhovatelek vzniká povinnost věc vydat, byla-li odňata za situace uvedené v §2 odst. 1 písmeno c) citovaného zákona, a to i za okolností, které zákon vůbec nezmiňuje. V případě, že věc převzala jiná osoba než stát, vzniká povinnost věc vydat, byla-li tímto převzetím způsobena křivda a to v případě, že šlo o politickou persekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Tak se v dané věci i stalo a nemovitosti tedy měly být vydány.
111. ÚS 116/99
Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 12. 4. 1999 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a platnou judikaturu publikovanou k této problematice v letech 1993 až 1998.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy CR.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se zabýval všemi okolnostmi případu v rozsahu dovolání, přičemž své rozhodnutí přesvědčivě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zdůvodnil. V jeho postupu nelze spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu, uvedených v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že tato ustanovení poskytují ochranu pouze vlastnictví existujícímu, nikoliv pouze tvrzenému. Zde je třeba vzít v úvahu, že podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1.1 . 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V topilo případě je základní podmínkou vydání to, že věc přešla na stát. V souzeném případě však předmětné nemovitosti nepřešly na stát, ale kupními smlouvami na Závodní výbor ROH S., Frýdek-Místek, n.p., tedy orgán společenské organizace, od státu odlišné. Je možné mít pochybnosti o vztazích mezi státem a ROH, avšak v právním řádu nelze nalézt žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možno ROH ztotožnit se státem. Orgán R0H, který uzavřel předmětnou kupní smlouvu, byl nadán právní subjektivitou na základě čl. 24 Usnesení IV. všeodborového sjezdu, přílohy k zákonu č. 37/1959 Sb., o postavení závodních, výborů ROH. Mohl tedy mimo jiné svým jménem nabývat majetek a pokud jej nabyl, nejednalo se o majetek nabytý státem.
111. Ú S 116/99
Za základní překážku bránící uplatnění zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, na danou věc je proto třeba považovat skutečnost, že předmětné nemovitosti nepřešly v souvislosti s politickou perzekucí oprávněných osob do vlastnictví státu, nýbrž do vlastnictví společenské organizace, a v důsledku tuho nebyla splněna zákonná podmínka přechodu předmětných nemovitostí do vlastnictví státu, vyjádřená v §3 odst. 1 citovaného zákona. Ve výkladu a aplikaci zákona je třeba vycházet z toho, co zákonodárce v zákoně uvedl, nikoliv z toho, co snad uvést chtěl a do zákona nevtělil. Za pomoci systematického a logického výkladu je pak nutno přisvědčit Nejvyššímu soudu (který takto ostatně judikuje stabilně a přijmout závěr, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného restitučního nároku ze strany oprávněné osoby ( při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 i §6 odst. 2, větě před druhou čárkou, zákona č. 87/1991 Sb.
Navrhovatelky v původní žalobě, sp.zn. 15 C 95/92, podané Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 30. 3. 1992, namítaly, že k uzavření smluv o převodu nemovitostí došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Touto námitkou, stejně jako námitkou, že k přechodu nemovitostí došlo v důsledku politické perzekuce (neustálé zvyšováni kontingentu, hrozba prohlášení za kulaky), kterou rovněž navrhovatelky v žalobě vznesly, se soudy zabývaly i když, odůvodnění rozsudku upřely především o skutečnost, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát. Namítaná porušení základních lidských práv a svobod tak poukazem na uvedené Ústavní soud neshledal.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto Ústavními soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisu, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík předseda senátu