ECLI:CZ:US:1999:3.US.127.99
sp. zn. III. ÚS 127/99
Usnesení
III. ÚS 127/99
Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 1999, sp. zn. 1 To 200/98, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 1998, sp. zn. 31 T 9/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručené a pravomocné usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 1999 (ve věci 1 To 200/98) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci v jeho trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě (31 T 9/97) "zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených zejména v čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod"; podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že obecným soudem
I. stupně jako soudem odvolacím (a obdobně také obecným soudem I. stupně) "ústavně nekonformním postupem byl odsouzen v rámci trestní sazby §250 odst. 4 tr. z.", ačkoli měl být odsouzen "nanejvýš podle §250 odst. 1, 3 tr. z. s daleko nižší sazbou a výhodnějšími podmínkami pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody".
Aniž by svá tvrzení stran vytýkané protiústavnosti (z hlediska označených článků Listiny základních práv a svobod) blíže rozvedl, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem jak usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu I. stupně zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl jimi odsouzen za trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §250 tr. z. za použití vyšších kvalifikačních znaků daných odst. 3 a 4 téhož zákonného ustanovení, když obecné soudy dospěly k závěru, že výší způsobené škody (cca 1,500.000 Kč) posouzený trestný čin přísnější právní kvalifikaci (jejím zákonným podmínkám) odpovídá.
Jakkoli podrobná argumentace stěžovatele - jako novum ve vztahu k předchozím řízením - je zaměřena proti zákonnému znaku škody velkého rozsahu (odst. 4 §250 tr. z.) a tvrdí, že na posouzení výše jím způsobené škody obecné soudy usoudily též v intencích "nesprávného názoru Nejvyššího soudu", dle něhož "zákonem je založeno výslovné zmocnění, aby vláda upravila nejnižší mzdu právě specificky pro účely zákona", není z námitek stěžovatele dostatečně zřejmé, v čem byl měla spočívat jím tvrzená protiústavnost obecnými soudy užité právní kvalifikace, když jím myšlený odkaz na zásadu in dubio mitius se nevztahuje k interpretaci právní normy, ale, jak z její povahy vyplývá, dotýká se možných skutkových variant či pochybností. Bez ohledu na to však stěžovatel přehlíží, že Ústavní
soud - jak již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil - není oprávněn k přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by tyto v konkrétní věci svým procesním postupem vykročily z mezí ústavních podmínek zakládajících v intencích Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) zásady stanoveného postupu (spravedlivého procesu) (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995). Taková pochybení obecných soudů však stěžovatel ani netvrdí, a z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí, jež ostatně zcela vyhovují zákonným požadavkům (§125 al. 2 tr. ř.), ani neplynou.
Byla proto ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne především z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. května 1999