ECLI:CZ:US:1999:3.US.131.99
sp. zn. III. ÚS 131/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupené JUDr. L. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 14 Co 133/95-94, ze dne 29. 10. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Osobním podáním byla dne 12. 3. 1999 doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost navrhovatelky, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 14 Co 133/95-94, ze dne 29. 10. 1998. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 29 C 272/91, vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhala určení, že je vlastnicí domu čp. 126 v Brně, H. 48-50 a pozemku par. č. 649, zastavěná plocha o výměře 458 m2, pozemku par. č. 643/2, zahrada o výměře 129 m2, pozemku par. č. 644, ostatní plocha o výměře 1 292 m2 zapsaných u Katastrálního úřadu v Brně pro kat. úz. S. Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že navrhovatelka se stala vlastnicí uvedených nemovitostí na základě dohody o vydání nemovitostí uzavřené na základě zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, uzavřené dne 4. 4. 1991 mezi navrhovatelkou a VUT v Brně, registrované přísl. státním notářstvím. Navrhovatelka předmětné nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 19. 4. 1991, reg. Státním notářstvím v Brně dne 14. 5. 1991 pod čj. 1 R I 85/91 na kupující E. a R. D. Od této kupní smlouvy navrhovatelka jednostranným právním úkonem odstoupila pro podstatný omyl, který se týkal skutečné (tržní) ceny předmětných nemovitostí a způsobu dalšího užívání nemovitostí s tím, že musel být druhým účastníkům smlouvy znám.
Městský soud v Brně rozhodl o žalobě rozsudkem, čj. 29 C 272/91-19, ze dne 15. 4. 1992, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že není naplněno ust. §49 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991, protože v průběhu řízení se neprokázalo, že by odpůrce omyl, který navrhovatelka spatřuje v kupní ceně, vyvolal nebo že by tento omyl musel být odpůrci znám. Soud I. stupně dále v odůvodnění uvedl, že žádný v řízení provedený důkaz nesvědčil o tom, že by odpůrci takový omyl v ceně vyvolali nebo že by ho museli znát, přičemž i znalecký posudek, který byl na nemovitost zpracován, odpovídal dohodnuté ceně.
K odvolání navrhovatelky, která tvrdila, že její omyl o skutečné ceně musel být odpůrcům znám, což dovozovala postupem odpůrců při jednání o pronájmu nemovitostí s původním uživatelem, rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který rozsudkem, čj. 21 Co 325/92-44, ze dne 30. 9. 1993, v plném rozsahu potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně doplnil dokazování o další znalecký posudek a výslechy účastníků i svědků a konstatoval, že skutkový stav je nesporný. Podrobně se zabýval spornou otázkou mezi účastníky, tj. zda navrhovatelka odstoupila od kupní smlouvy po právu. V této otázce odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že odpůrci o případném podstatném rozdílu mezi tržní cenou a cenou sjednanou v kupní smlouvě věděli, popř. vědět museli, a proto nejsou naplněny předpoklady stanovené v §49 odst. 1.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že na základě ústavní stížnosti navrhovatelky byl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen nálezem Ústavního soudu, čj. III. ÚS 150/93, ze dne 3. 11. 1994, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Porušení uvedených ustanovení shledal Ústavní soud v tom, že před odvolacím soudem byl proveden důkaz znaleckým posudkem ing. M., předloženým navrhovatelkou, který byl v příkrém rozporu s důkazy do té doby ve věci provedenými. V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavní soud konstatoval, že bylo věcí odvolacího soudu, jak s tímto zjevným rozporem naloží nebo zda závěry tohoto posudku z těch či oněch důvodů odmítne. Bylo však jeho povinností i tento důkaz ve smyslu §120 odst. 1 o.s.ř. hodnotit a v odůvodnění svého rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit. Jestliže tak odvolací soud neučinil a naopak dospěl při hodnocení důkazní a skutkové situace k zjevně nesprávnému závěru, že "po doplnění dokazování v odvolacím řízení a po zhodnocení všech důkazů zjistil stejný skutkový stav, jaký dovodil soud I. stupně a že tento skutkový stav je nesporný", nesplnil jemu zákonem uloženou povinnost. Jestliže obecný soud uvedeným způsobem vybočil z rámce stanoveného procesními předpisy a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem vyplývajícím z výše uvedených ustanovení Listiny a Ústavy ČR.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že odvolací soud po zrušení svého rozhodnutí nálezem Ústavního soudu pokračoval v odvolacím řízení, v němž po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem, čj. 14 Co 133/95-94, ze dne 29. 10. 1998, tak, že rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé v plném rozsahu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud uvedl, že při opětovném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházejícího, posouzení nových důkazů provedených v odvolacím řízení a vycházeje z právního názoru Ústavního soudu a důvodů, které vedly Ústavní soud ke zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu, dospěl opětovně k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Odvolací soud na základě provedeného dokazování a jeho hodnocení dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán jeden z předpokladů práva na odstoupení od smlouvy z důvodu omylu, a to existence vědomosti odpůrců o skutečné tržní ceně nemovitosti.
Do nového rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka znovu ústavní stížnost. Napadené rozhodnutí porušilo, podle jejího názoru, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že navrhovatelka neprokázala svá tvrzení, i když obecné soudy neprovedly běžný důkaz navržený účastníkem řízení k prokázání jeho tvrzení. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve svém vyjádření odkázal Krajský soud v Brně plně na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s ohledem na obsah ústavní stížnosti potom zejména na str. 6 druhý a třetí odstavec, str. 7 první odstavec (příloha A), kde odvolací soud odůvodňuje, proč ve věci neprovedl navrhovatelkou navržené důkazy. Krajský soud v Brně dále uvedl, že podle jeho názoru se odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s ust. §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), jakož i ust. §132 o.s.ř. vypořádává s důvody, které vedly navrhovatelku k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany základních práv zaručených Listinou a Úmluvou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti, stejně jako tomu bylo i v předchozím řízení o ústavní stížnosti, je nesouhlas navrhovatelky s procesem dokazování a hodnocení důkazů tak, jak probíhal před obecnými soudy, zejména pak před soudem odvolacím. Ústavnímu soudu nezbývá než na tomto místě znovu konstatovat, že nespadá do pravomoci Ústavního soudu "znovu hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Zásada volného hodnocení důkazů obecným soudem (§132 o.s.ř.) je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) a Ústavní soud nemůže tohoto procesu zasahovat za předpokladu, že obecné soudy při tomto hodnocení respektují hranice stanovené §132 o.s.ř., resp. čl. 36 Listiny. Princip nezávislosti soudu i zásadu volného hodnocení důkazů je třeba vztáhnout i k postupu soudu při rozhodování o důkazních návrzích účastníků řízení, zejména z toho pohledu, zda návrhy jsou důvodné a mohou přispět k objasnění sporné otázky. Zásada volného hodnocení důkazů také však znamená, že jedině soudu přísluší rozhodovat o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Nelze proto spatřovat porušení čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom, že soudy nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud tento závěr řádně odůvodní a z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
Při hodnocení průběhu celého řízení před obecnými soudy je nutno konstatovat, že porušení ústavně zaručeného práva, které bylo shledáno nálezem Ústavního soudu, čj. III. ÚS 150/93, ze dne 3. 11. 1994, bylo v průběhu dalšího řízení před odvolacím soudem odstraněno, protože odvolací soud se v hranicích výše uvedené zásady volného hodnocení důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí s opomenutým důkazem vypořádal a uvedl, proč k tomuto důkazu nepřihlédl. Navrhovatelka spatřovala porušení uvedených ústavně zaručených práv v tom, že soudy její návrh zamítly pro neunesení důkazního břemena, i když navrhované důkazy, které měly podle jejího názoru přispět k prokázání jejích tvrzení, neprovedly. V intencích výše uvedených zásad nezávislosti soudu a volného hodnocení důkazů, které zahrnují i rozhodování obecných soudů o tom, které důkazy připustí a které nikoliv s ohledem na dosavadní stav dokazování, nelze v uvedené situaci spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, vyplývajícím z citovaných ustanovení Listiny a Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu