ECLI:CZ:US:1999:3.US.137.99
sp. zn. III. ÚS 137/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti G. T., a.s., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 262/97-77, ze dne 27. 11. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 15. 3. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 16. 3. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 262/97-77, ze dne 27. 11. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ-3132/C/3/97, ze dne 28. 5. 1997, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty č. 23, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 3, pod čj. 61580/96/003/91535830/96/SH, ze dne 31. 10. 1996. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 262/97, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu zjistil, že navrhovatelka podala žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ-3132/C/3/97, ze dne 28. 5. 1997 (dále jen "rozhodnutí Finančního ředitelství"). Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství zamítlo odvolání navrhovatelky, kterým napadla dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za období září 1994 - červenec 1995, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 3, pod čj. 61580/96/003/91535830/96/SH, ze dne 31. 10. 1996, jímž byla navrhovatelce doměřena daňová povinnost v celkové výši 9.005.538,- Kč. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že Městský soud v Praze po provedeném dokazování rozhodl o podané žalobě tak, že rozsudkem, čj. 28 Ca 262/97-77, ze dne 27. 11. 1998, ji pro nedůvodnost zamítl.
Navrhovatelka ústavní stížností napadla výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, protože podle jejího názoru došlo tímto rozhodnutím k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny. Porušení uvedených ustanovení spatřovala navrhovatelka v tom, že Městský soud v Praze se nevypořádal s některými námitkami, které v žalobě a dalších podáních uplatnila. Jedná se především o námitku, že navrhovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty za distribuci tiketů hry Tutovka, neboť Městský soud v Praze nevzal v úvahu, že navrhovatelka již daň z přidané hodnoty odvedla z části provize, kterou získala jako rozdíl mezi nákupní cenou tiketů a prodejní cenou tiketů konečným distributorům hry. Ust. čl. 36 odst. 2 Listiny zaručuje každému právo, aby rozhodnutí orgánu veřejné správy, které zkracuje jeho práva, bylo na návrh přezkoumáno soudem z hlediska jeho zákonnosti. Podle názoru navrhovatelky není možno posuzovat toto právo pouze formálně, nýbrž je třeba, aby soud skutečně podanou žalobu zodpovědně projednal, zvážil důvodnost veškerých uplatněných námitek a na základě toho rozhodl. Svědectví o tom, zda tak soud řádně učinil, poskytuje odůvodnění rozhodnutí. Z toho, že odůvodnění rozhodnutí neobsahuje zmínku, proč Městský soud v Praze nepovažoval uvedenou námitku za důvodnou, dovodila navrhovatelka, že se soud touto námitkou nezabýval a tedy jí neposkytl efektivní ochranu jeho práva. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve svém vyjádření uvedl, že vztahem, z něhož vzešlo plnění rozhodující pro doměření daňové povinnosti, byl pouze vztah mezi společností Sazka, a.s. a distrubutorem - navrhovatelkou, nikoliv vztah mezi navrhovatelkou a dalšími distributory - finálními prodejci. Pokud tedy navrhovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že soud nevzal v úvahu tu skutečnost, že již daň z přidané hodnoty odvedla z části provize, kterou získala jako rozdíl mezi nákupní cenou tiketů a prodejní cenou tiketů konečným distributorům hry, vztahují se tyto její námitky k jiné daňové povinnosti. Daňová povinnost navrhovatelky je ve smyslu zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), dána z každého plnění, které podléhá této dani a které má svou hodnotu v každém článku řetězce poskytování služeb. Proto nelze argumentovat tím, že jestliže navrhovatelka uhradila daň z přidané hodnoty z provize ze vztahu k finálním prodejcům, je tím splněna i daňová povinnost, případně část daňové povinnosti, vyplývající pro ni také z plnění pro provozovatele hry na základě s ním uzavřeného smluvního vztahu. Jde o dvě odlišné daňové povinnosti, které nelze ztotožnit a zaplacení daně vyplývající z jednoho zdanitelného plnění nelze započíst na úhradu daně z jiného zdanitelného plnění. Z uvedeného pak Městský soud v Praze dovodil, že námitka uplatněná v ústavní stížnosti ve své podstatě věc vrací opět k posouzení, co bylo v daném případě nutno považovat za zdanitelné plnění, z něhož nebyla navrhovatelkou odvedena daň z přidané hodnoty. Podle názoru Městského soudu se tento soud s uvedenou otázkou v rozsudku dostatečně a odpovědně zabýval. Ve věci nařídil jednání a i po něm poskytl účastníkům řízení prostor pro vysvětlení jejich argumentů a pro vyjádření dalších stanovisek. Ve svém rozsudku se dostatečně podrobně po stránce skutkové i právní vypořádal právě se skutečnostmi, k nimž se vztahuje námitka podané stížnosti, tj. s plněním z distribuce herních tiketů hry Tutovka a jeho cenou, když rozebral obsah smlouvy uzavřené mezi navrhovatelkou a společností Sazka, a.s., a z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty ze smluvního ujednání vymezil tu cenu plnění, která byla podle smlouvy pro vyměření daňové povinnosti navrhovatelce směrodatná. Námitku navrhovatelky, že uhradila daň z plnění, které však nebylo předmětem plnění z této smlouvy nemohl soud vzít v úvahu, přičemž důvod, proč tak postupoval, je zřejmý z právního posouzení věci, obsaženého v rozsudku. Vzhledem k výše uvedenému se Městský soud v Praze domníval, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno základní právo navrhovatelky na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny základní práva a povinnosti chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podané ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti, která je prezentována jako procesní námitka, spočívající v procesním pochybení soudu, který podle názoru navrhovatelky se dostatečně nezabýval jejími tvrzeními v přezkumném řízení na základě správní žaloby, je však nesouhlas navrhovatelky s právním názorem soudu, vysloveným v napadeném rozhodnutí. Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soud se dostatečně nevypořádal s její námitkou, že daň z přidané hodnoty již odvedla, a to z části provize, kterou získala jako rozdíl mezi cenou tiketu, za kterou jí tikety poskytoval provozovatel, tj. Sazka, a.s., a cenou tiketu, za který ona tyto tikety dále postupovala tzv. svým konečným distributorům, tj. těm, kteří tikety prodávali zákazníků - účastníkům hry Tutovka. Z předmětného soudního spisu i z vyjádření Městského soudu v Praze však jednoznačně vyplývá, že právě hlavním a základním problémem tohoto sporu byla otázka, co je zdanitelným plnění, vyplývajícím ze smluvního vztahu mezi navrhovatelkou a společností Sazka, a.s., z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty. Ústavní soud se zde ztotožňuje se závěrem obecného soudu v tom, že plnění ve vztahu mezi navrhovatelkou a tzv. konečnými distributory tiketů není plněním ze smluvního vztahu mezi navrhovatelkou a společností Sazka, a.s., tudíž nemůže ovlivňovat daňový základ pro daň z přidané hodnoty, vyplývající ze smluvního vztahu mezi navrhovatelkou a společností Sazka, a.s. Předmětem dodatečného daňového výměru však bylo právě jen zdanitelné plnění ze smluvního vztahu mezi navrhovatelkou a společností Sazka, a.s. Jestliže ve smlouvě mezi navrhovatelkou a společností Sazka, a.s. byly uvedeny ceny, za které má navrhovatelka poskytovat tikety svým dalším konečným distributorům, nelze tyto údaje považovat za údaje, které by nějakým způsobem ovlivnily zdanitelné plnění z uvedeného smluvního vztahu. Pro definici zdanitelného plnění je z pohledu zákona o dani z příjmů rozhodující pouze cena, za kterou navrhovatelka tikety převzala od společnosti Sazka, a.s., a cena, která je nominální cenou předmětných tiketů. Rozdíl těchto cen je zdanitelným plněním ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty. Ceny, za které by navrhovatelka měla tikety poskytovat svým konečným distributorům, mohou tak mít pouze charakter doporučení, kterým nejsou ovlivněny výše uvedené údaje pro stanovení zdanitelného plnění. Městský soud v Praze tuto otázku zkoumal velmi podrobně, dostatečně ji ve svém rozhodnutí rozebral a odůvodnil. Tímto postupem se jednoznačně, podle názoru Ústavního soudu, vypořádal s námitkou navrhovatelky, která byla uplatňována v průběhu přezkumného řízení a byla uplatněna i v podané ústavní stížnosti. Ústavní soud na základě výše uvedeného proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ust. čl. 36 odst. 2 Listiny.
Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu