ECLI:CZ:US:1999:3.US.142.99
sp. zn. III. ÚS 142/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a T. Ř., obou zastoupených JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 53 Co 614/98, mimo ústní jednání dne 15. 9. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998 (53 Co 614/98-57), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 1998 (39 C 190/95), jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy žalobců) o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu
o vydání nemovitostí v žalobním návrhu specifikovaných. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich "ústavní právo zaručené ústavním zákonem, a to konkrétně právo na vlastnictví ve smyslu čl. 11 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod", a navrhují, aby napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo zrušeno. Dále stěžovatelé vedou právní polemiku s právními závěry obecných soudů, zejména ve vztahu k aplikaci ust. §3 zák. č. 87/1991 Sb., a rovněž s provedeným hodnocením důkazů, které ve svém důsledku znamenalo jejich neúspěch ve sporném řízení před těmito soudy.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Ze samotné ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli, aby tento vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku v případě, že napadený rozsudek okresního soudu potvrdí (§239 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud ve svém rozsudku návrh na dovolání stěžovatelů zamítl, nicméně v souladu s ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř. bylo plně v dispozici stěžovatelů dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, když vlastní procesní aktivitou si pro toto vytvořili podmínky. Jestliže tak stěžovatelé neučinili, nesplnili z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti podmínky pro její projednání [§72 odst. 1 písm. a) zákona], a současně založili důvod její nepřípustnosti (§75 odst. 1 zákona), neboť nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako nepřípustná a o ní jako takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], aniž by bylo třeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jejich zástupce (§31 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. září 1999