ECLI:CZ:US:1999:3.US.149.99
sp. zn. III. ÚS 149/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele P., s. p. v likvidaci, zastoupeného JUDr. F. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1998, čj. 22 Co 346/98-316, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 19. 3. 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 3. 1999. Předmětná ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1998, čj. 22 Co 346/98-316, s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelova základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 21 C 248/91 a z něj zjistil, že dne 12. 11. 1991 podala žalobkyně M. T., žalobu proti navrhovateli o vydání nemovitostí - domu čp. 535/2 v ulici N. v Praze 2 a parcely č. 2142 k.ú. N. (dále jen "předmětné nemovitosti") v rámci mimosoudních rehabilitací podle zákona č. 87/1991 Sb. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 25. 6. 1992 rozsudkem, čj. 21 C 248/91-30, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že z původního bytového domu se stala na základě technické a provozní přestavby administrativní budova, nemovitost tedy změnila svůj původní stavebně technický charakter.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Argumentovala v něm tím, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav.
Městský soud dne 30. 10. 1992 usnesením, čj.14 Co 360/92-55, rozsudek soudu I. stupně zrušil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně skutečně nezjistil všechny okolnosti potřebné pro vydání rozhodnutí. Zavázal proto tento soud ke zjištění potřebných okolností a vydání nového rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 pak dne 7. 2. 1994 vydal rozsudek, čj. 21 C 248/91-114, kterým žalobě vyhověl. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyně převedla předmětné nemovitosti na stát darováním v tísni. Podle znaleckého posudku došlo sice ke změnám předmětných nemovitostí, avšak změny nepřesáhly 1/3 změn základních prvků stavby.
Proti rozsudku podal navrhovatel odvolání. V něm namítal, že nemovitost byla podstatně zhodnocena a tudíž neměla být vydána.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 15. 9. 1994 usnesením, čj. 14 Co 244/94-134, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně (a její právní předchůdci) nepochybně prodávali předmětné nemovitosti ve stavu tísně, který byl dán tím, že jejich příjem neumožňoval splácení půjček, kterými byly tyto nemovitosti zatíženy a nemohli je tudíž řádně obhospodařovat. Podle posudku znalce nebylo při přestavbě domu dosaženo obměny prvků dlouhodobé životnosti reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku posuzovaného objektu, která by bránila s odkazem na ust. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydání předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku podal navrhovatel dovolání.
Nejvyšší soud ČR dne 30. 9. 1996 rozsudkem, čj. 3 Cdon 571/96-184, rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1994, čj. 14 Co 244/94-134 i Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 1994, čj. 21 C 248/91-114, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky s různými závěry, soudy obou stupňů vycházely z posudku druhého, aniž by zdůvodnily v čem spatřují nesprávnost prvého znaleckého posudku. Přitom se jedná o skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí věci ze zákonných hledisek významné.
Dne 7. 11. 1997 rozhodl Městský soud v Praze usnesením, čj. 14 Nc 822/97-262, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Mgr. V. V. je vyloučena z projednávání a rozhodování věci. V mezidobí žalobkyně 24. 6. 1995 zemřela a jejím právním nástupcem se stal M. T.
Dne 30. 4. 1998 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudek, čj. 21 C 171/97-289, kterým zavázal žalovaného - navrhovatele P. - k uzavření dohody se žalobcem o vydání předmětných nemovitostí. Rozsudek soud odůvodnil tím, že v intencích rozhodnutí dovolacího soudu doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem. Z tohoto posudku vyplynulo, že rozsah změn stavebně-technického stavu nemovitostí v období, kdy nemovitosti držel stát, nepřesáhl 1/3 změn týkajících se základních prvků stavby.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání. Zdůvodnil je tím, že listina, na jejímž základě přešly předmětné nemovitosti na stát byla nazvána "Prohlášení (postupní smlouva)", přičemž nemohla být hodnocena jako smlouva kupní (scházelo ujednání o ceně). Nemohla být ani darovací smlouvou, neboť stát převzal veškeré finanční závazky, které na nemovitostech vázly, nejednalo se tedy o bezúplatný převod. Dále se soud nezabýval otázkou nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem právním nástupcem původní žalobkyně.
Městský soud v Praze dne 26. 10. 1998 rozsudkem, čj. 22 Co 346/98-316, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že otázkou aktivní legitimace žalobce se zabýval soud I. stupně, který poukázal na to, že současný žalobce se stal univerzálním dědicem původní žalobkyně. Dojde-li po zahájení řízení k přechodu práv nebo povinností, o něž v řízení jde, z účastníka na jinou osobu následkem univerzální sukcese, stává se právní nástupcem účastníkem řízení a jsou pro něj závazné i všechny procesní úkony učiněné jeho právním předchůdcem. Jakmile soud tuto skutečnost zjistí, pokračuje v řízení s právním nástupcem, aniž by o tom vydával jakékoliv rozhodnutí. Předmětné nemovitosti nemohly být předmětem dědického řízení po zemřelé žalobkyni, neboť ohledně nich teprve probíhalo restituční řízení. Soud I. stupně se zabýval i otázkou právní kvalifikace skutečností, na jejichž základě přešly předmětné nemovitosti na stát. Poukázal správně na to, že není povinností oprávněné osoby, aby právně kvalifikovala restituční titul, neboť podstatné z hlediska oprávněnosti restitučního nároku je to, zda byly splněny podmínky některého v úvahu přicházejícího samostatného restitučního titulu majícího vztah k dvoustrannému právnímu úkonu. Nelze tudíž považovat za pochybení soudu I. stupně, jestliže skutečnost, na jejímž základě přešla věc na stát, kvalifikoval jako kupní smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písmeno g) zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o právní kvalifikaci listiny, na jejímž základě přešly předmětné nemovitosti na stát, zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, platný v době uzavření smlouvy, neznal institut postupní smlouvy, avšak z obsahu prohlášení a všech dalších zjištěných okolností případu lze dovodit, že úmyslem účastníků úkonu byl bezúplatný převod majetku postupujících na stát, nikoliv převod úplatný, tedy klasická kupní smlouva, jak dovodil soud I. stupně. Došlo tedy ze strany právní předchůdkyně žalobce k převodu nemovitostí na stát způsobem, který předpokládá ust. §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. Odlišný právní názor odvolacího soudu na kvalifikaci právní skutečnosti, na jejímž základě došlo k převodu nemovitostí na stát nic nemění na správnosti závěru soudu I. stupně.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že napadeným rozhodnutím Městského soudu bylo porušeno jeho právo pokojně užívat svůj majetek, vyjádřené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Městského soudu v Praze, neboť podle navrhovatele tento soud nedostatečně posuzoval námitku navrhovatele týkající se neperfektnosti plné moci M. T. ze dne 17. 9. 1991.
Ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatel také při jednání u Městského sudu v Praze dne 26. 10. 1998 mimo jiné navrhl, aby Městský soud ve věci připustil dovolání, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Městský soud však návrh na dovolání v rozsudku zamítl s tím, že o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu v posuzované věci nejde, když podstatné právní otázky byly řešeny a vyřešeny Nejvyšším soudem již v rámci předcházejícího dovolacího řízení. Na tomto místě je třeba uvést, že ústavní stížnost je podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu se o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 cit. zákona může jednat i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor (viz např. rozhodnutí, sp.zn. IV. ÚS 93/98). Práva podat dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., který stanoví, že "Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam", však navrhovatel nevyužil. Zvolil cestu ústavní stížnosti, ačkoliv měl k dispozici institut dovolání, jako procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z tohoto důvodu proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 1999