ECLI:CZ:US:1999:3.US.152.99
sp. zn. III. ÚS 152/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky ing. M. M., zastoupené Mgr. M. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 251/98-61, ze dne 19. 11. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 30 Cm 299/95-42, ze dne 30. 1. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 22. 3. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 251/98-61, ze dne 19. 11. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 30 Cm 299/95-42, ze dne 30. 1. 1998, ve výroku ve věci samé a odmítnuto odvolání navrhovatelky proti výroku uvedeného rozsudku soudu I. stupně o nepřipuštění změny návrhu. Krajský soud v Hradci Králové výše uvedeným rozsudkem jednak nepřipustil změnu návrhu a jednak zamítl žalobu navrhovatelky na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o rozdělení likvidačního zůstatku. Podle názoru navrhovatelky, jak vyplynulo z doplnění návrhu ze dne 17. 9. 1999, uvedenými rozsudky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Cm 299/95, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou u uvedeného soudu I. stupně domáhala určení, že usnesení členské schůze Zemědělského družstva K. v likvidaci o rozdělení likvidačního zůstatku je neplatné, protože navrhovatelce, jako oprávněné osobě, nebyly vypořádány zákonné nároky podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a podle zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, a dále nebyly uspokojeny jiné její nároky. Podle jejího názoru byla jako oprávněná osoba postupem likvidátora poškozena. Žalovaná strana namítala, že poslední členská schůze družstva se konala dne 21. 4. 1994 a rozhodovala o vstupu družstva do likvidace a jmenování likvidátora. Od té doby se členská schůze nesešla, a proto nemohlo být přijato žádné usnesení o rozdělení likvidačního zůstatku. Navrhovatelka v závěrečném návrhu se domáhala určení, že neplatným je usnesení členské schůze družstva ze dne 21. 4. 1994. Soud I. stupně posoudil toto podání jako změnu návrhu a podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnu návrhu nepřipustil, protože výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že soud I. stupně vedl dokazování k původnímu návrhu. Protože navrhovatelka nepřiložila žádnou listinu ani usnesení, jehož neplatnosti se dovolávala, soud I. stupně zjišťoval potřebné skutečnosti z rejstříkového spisu, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové v oddílu Dr. XXXIV vložka 2315. Z rejstříkového spisu (notářský zápis o konání členské schůze dne 21. 4. 1994 NZ 30/94) zjistil soud I. stupně, že na členské schůzi dne 21. 4. 1994 bylo přijato usnesení o vstupu do likvidace a o ustanovení likvidátora - ing. V. T. Dále soud I. stupně zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 24 K 143/1995, byl dne 17. 11. 1995 na majetek žalovaného prohlášen konkurz, a to k návrhu samotného dlužníka, který na základě mimořádné účetní závěrky zpracované v souvislosti se vstupem do likvidace zjistil, že je předlužen. Z uvedeného skutkového stavu soud I. stupně vyvodil právní závěr, že navrhovatelka podala svou žalobu podle §259 odst. 4 obchodního zákoníku, který opravňuje členy družstva nebo jiné oprávněné osoby, aby do 3 měsíců ode dne konání členské schůze navrhly soudu vydání rozhodnutí, kterým by bylo prohlášeno usnesení členské schůze o rozdělení likvidačního zůstatku za neplatné pro rozpor s právními předpisy nebo se stanovami. Dále soud I. stupně dovodil, že předpokladem možnosti podat uvedený návrh je existence usnesení členské schůze o rozdělení likvidačního zůstatku. V předmětné věci však takové usnesení žalovanou stranou přijato nebylo a v daném stavu ani nemohlo být přijato. Krajský soud v Hradci Králové proto rozsudkem, čj. 30 Cm 299/95-42, ze dne 30. 1. 1998, žalobu zamítl. Součástí uvedeného rozsudku bylo i v úvodu zmíněné nepřipuštění změny návrhu.
Proti rozsudku soudu I. stupně v plném rozsahu podala navrhovatelka odvolání, jehož podstatou byla námitka neúplného skutkového zjištění soudem I. stupně. Pochybením podle jejího názoru bylo, že soud I. stupně vycházel pouze ze spisu rejstříkového soudu aniž by podle návrhu navrhovatelky uložil žalované straně předložit listinné důkazy, týkající se zejména převodu majetku do nového družstva. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shledal, že odvolání navrhovatelky jednak směřovalo proti výroku, proti němuž není přípustné, a ohledně zbývajících výroků bylo nedůvodné, a proto rozsudkem, čj. 7 Cmo 251/98-61, ze dne 19. 11. 1998, odmítl odvolání proti výroku I a v ostatních částech výroku potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Podle §202 odst. 2 písm. f) o.s.ř. není přípustné odvolání proti usnesení (v daném případě pojatém do rozsudku), jímž nebyla připuštěna změna návrhu. Odvolací soud proto podle §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odvolání proti I. výroku napadeného rozsudku odmítl. K meritu věci pak odvolací soud uvedl, že navrhovatelka nedoložila a žalovaný vyvracel, že by nějaká členská schůze žalovaného rozhodla o rozdělení likvidačního zůstatku. Nebylo-li členskou schůzí přijato takové usnesení, nelze se ani podle §259 odst. 4 obchodního zákoníku domáhat vyslovení neplatnosti takového rozhodnutí. Pokud navrhovatelka posléze poukazovala na členskou schůzi, konanou dne 21. 4. 1994, bylo tehdy rozhodnuto o vstupu družstva do likvidace a o jmenování likvidátora. V tomto případě však podle názoru odvolacího soudu již uplynula prekluzivní lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti této schůze. Na žalované družstvo byl prohlášen konkurz, v jehož důsledku se likvidace přerušuje po dobu trvání konkurzu a likvidátor po tuto dobu vykonává svou pravomoc v omezeném rozsahu. Oprávnění nakládat s majetkem konkurzní podstaty přechází na správce. Za této situace družstvo ani není o rozdělení likvidačního zůstatku oprávněno rozhodnout. Neuspokojené pohledávky oprávněných osob je třeba řešit v rámci konkurzu.
Proti výše označenému rozsudku soudu I. stupně a rozsudku soudu odvolacího podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti a žádala, aby Ústavní soud tyto rozsudky zrušil, protože jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a ve věci rozhodl sám. Namítala, že odmítnutím odvolání proti výroku o nepřipuštění změny návrhu, spočívající v návrhu na určení neplatnosti členské schůze ze dne 21. 4. 1994, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Samotné, změněným návrhem napadnuté usnesení členské schůze ze dne 21. 4. 1994 vedlo účelově k jejímu poškození jako věřitele a ke zvýhodnění jiných věřitelů, čímž byla diskriminována a byla jí způsobena újma na vlastnických právech. Dále ve svém podání uvedla, že Krajský obchodní soud jako rejstříkový soud svými účelovými zápisy v obchodním rejstříku umožnil zvýhodnění jiných věřitelů, a proto není soudem nestranným a nezávislým ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále navrhovatelka věcně rozebírala usnesení družstva ze dne 21. 4. 1994 o vstupu do likvidace a jmenování likvidátora a hodnotila postup likvidátora ve vztahu ke svým pohledávkám proti žalovanému zemědělskému družstvu. Dále uvedla, že Krajský soud neměl dostatek vůle k zajištění potřebných důkazů, které sama předložit nemohla a věc proto nemohl objektivně posoudit. V odvolání proto namítla podjatost soudu, přičemž odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval. Dále namítala, že jí nebyl poslán zápis z odvolacího řízení, přestože o něj před zahájením řízení požádala. Navrhovatelka ještě doplnila svůj návrh podáním ze dne 21. 4. 1999, v němž informovala Ústavní soud o dalším rozsudku, který byl vydán ve věci exekuce traktoru a exekuce lokality lomu pro těžbu pískovce, aniž však tyto rozsudky napadla návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Dále v tomto podání ještě uvedla některé skutečnosti týkající se odstranění závadného stavu studny.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a ten ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru stěžejní námitkou navrhovatelky je, že vstupem zemědělského družstva do likvidace byla ona jako oprávněná osoba znevýhodněna při vypořádání nároků podle zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 42/1992 Sb. Podanou žalobou u obecných soudů se však domáhala vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva o rozdělení likvidačního zůstatku. S touto žalobou u obecných soudů neuspěla proto, že neprokázala, že by nějaká členská schůze o rozdělení likvidačního zůstatku rozhodla a rovněž družstvo existenci takového rozhodnutí vyvracelo. Bylo by porušením zásady rovnosti účastníků řízení, pokud by soudy v průběhu řízení poučovaly navrhovatelku o tom, zda jí uplatněný nárok má či nemá oporu v hmotném právu. Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že ve stížnosti je značný prostor věnován výhradám navrhovatelky proti průběhu likvidace a činnosti likvidátora, což však nebylo předmětem napadených řízení před obecnými soudy, stejně jako výhrady navrhovatelky proti rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu vstupu do likvidace a likvidátora do obchodního rejstříku. Vrchní soud dále uvedl, že výtky navrhovatelky, které směřují proti jeho rozhodnutí, spočívají v tom, že odvolací soud odmítl její odvolání směřující proti výroku o nepřipuštění změny návrhu, že se nevyjádřil k podané námitce podjatosti a nebyl jí doručen stejnopis protokolu o jednání odvolacího soudu a konečně, že byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. K těmto výtkám Vrchní soud v Praze uvedl, že při rozhodování o odvolání proti výroku o nepřipuštění změny návrhu nemohl vzhledem k §202 odst. 2 písm. f) o.s.ř. rozhodnout jinak. V odvolání proti rozsudku nebyla obsažena námitka podjatosti soudce, který věc rozhodoval v I. stupni, a proto ani nebyl důvod se touto otázkou zabývat. Protokol byl diktován do diktafonu a podle pokynu odvolacího soudu měl být soudem I. stupně navrhovatelce doručen. Pokud tak soud I. stupně neučinil (a pravdou je, že z referátu na č.l. 66 spisu to nevyplývá), stěží by tím došlo k porušení základního práva navrhovatelky. K věcným námitkám odkázal pak na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jeho byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je to, že navrhovatelka uvádí řadu skutečností, které se jí dotýkají a souvisejí jednak s restitučními nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. a s vypořádáním majetkových vztahů v družstvu podle zákona č. 42/1992 Sb., avšak výslovně svou stížnost směřuje proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Vrchního soudu v Praze, jejichž zrušení podaným návrhem žádá. Petitem návrhu je však Ústavní soud vázán, a proto se nemůže zabývat přezkoumáváním otázek, které nebyly předmětem řízení před obecnými soudy a nebyla zahrnuty v napadených rozhodnutích. Z obsáhlé ústavní stížnosti proto Ústavní soud nemůže přezkoumávat námitky navrhovatelky proti postupu likvidátora při vypořádávání jejím restitučních nároků proti zemědělskému družstvu. Stejně tak Ústavní soud nemůže přezkoumávat rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu v obchodním rejstříku ani rozhodnutí dalších obecných soudů ve věci exekuce na některé části majetku navrhovatelky. Ústavní stížností byly napadeny pouze rozsudky obecných soudů týkající se návrhu na určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva o rozdělení likvidačního zůstatku.
V této věci Ústavní soud přezkoumal průběh nalézacího i odvolacího řízení a v postupu obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo porušením práva navrhovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že navrhovatelka se svou žalobou původně domáhala určení, že usnesení o rozdělení likvidačního zůstatku je neplatné. Soud I. stupně také celé dokazování vedl ke zjišťování, zda takové rozhodnutí bylo členskou schůzí přijato. Ústavní soud zde musí přisvědčit názoru Vrchního soudu v tom, že soud nemůže poučovat účastníka řízení o tom, zda jeho návrh má oporu v hmotném právu, protože takové poučení jednoho účastníka by vedlo k nerovnému postavení procesních stran. Až v závěrečném návrhu po ukončení dokazování navrhovatelka žádala, aby soud I. stupně rozhodl, že neplatným je usnesení členské schůze o vstupu do likvidace a jmenování likvidátora ze dne 21. 4. 1994. Ústavní soud zde musí souhlasit s právním názorem soudu I. stupně i soudu odvolacího v tom, že změnu návrhu soud nepřipustí, pokud by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§95 odst. 2 o.s.ř.). Navrhovatelka změnila petit své žaloby až po ukončení dokazování v rámci závěrečného návrhu. V takovém případě by připuštění změny návrhu znamenalo, že celé dosavadní řízení bylo marné. Na tomto základě pak již další rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání proti výroku o nepřipuštění změny vychází z příslušných ustanovení o.s.ř. (§202 odst. 2 písm. f) a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Nelze proto v tomto postupu odvolacího soudu spatřovat porušení práva navrhovatelky na spravedlivý proces. Pokud navrhovatelka namítala, že odvolací soud se nezabýval její námitkou podjatosti soudce, který rozhodoval věc v I. stupni, nemůže Ústavní soud jejímu tvrzení přisvědčit. V odvolání navrhovatelky na č.l. 49 (totožné na č. l. 55) spisu, sp. zn. 30 Cm 299/95, Krajského soudu v Hradci Králové není námitka podjatosti obsažena, stejně tak není uvedena v protokolu z jednání odvolacího soudu na č.l. 58 stejného spisu. Odvolací soud proto nemohl o této námitce rozhodovat. Uvedení této námitky v ústavní stížnosti pak nemůže být považováno za porušení práva na spravedlivý proces před obecnými soudy. Pokud jde o námitku navrhovatelky, že jí nebyl zaslán opis protokolu o jednání odvolacího soudu, v níž i odvolací soud připustil pochybení, dospěl Ústavní soud k závěru, že tímto pochybením nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces, protože navrhovatelka byla tomuto jednání přítomna, mohla uvádět svá tvrzení a činit úkony před odvolacím soudem. Navrhovatelka ještě namítala, že napadenými rozsudky bylo porušeno její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v tomto případě dospěl k závěru, že napadené rozsudky vzhledem k meritu věci se nemohly dotknout vlastnického práva navrhovatelky, a proto i v tomto bodě považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu