ECLI:CZ:US:1999:3.US.16.99
sp. zn. III. ÚS 16/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. 7. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou ve shodě s podmínkami stanovenými zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], zaměřil se stěžovatel proti skutečnosti, že dne 12. listopadu 1998, v nočních hodinách v Brně, byl jako řidič motorového vozidla zastaven policejní hlídkou, podroben orientační dechové zkoušce na alkohol a později - na obvodním oddělení policie byl mu odebrán řidičský průkaz; protože v uvedeném čase a místě byl zastaven policejními orgány jen on sám, tvrdil, že jednáním těchto orgánů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva daná čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, 3 a čl. 14 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod; navrhl proto, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že již popsaným "postupem orgánu veřejné moci byla porušena stěžovatelova již dříve uvedená základní práva a svobody".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z Ústavním soudem vyžádaného vyjádření dopravního inspektorátu Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje (č. l. 5 až 9), jakož i z obsahu spisu téhož orgánu veřejné moci (PJM-64/DS-odv-99) vyplynulo, že zastavení stěžovatele v silničním provozu dne
12. listopadu 1998 bylo důvodné vzhledem k tomu, že vzniklo podezření, že stěžovatel řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu [§30 odst. 1 písm. ch) zák. č. 200/1990 Sb.], což následně potvrdila i orientační dechová zkouška; protože stěžovatel odmítl podrobit se lékařskému vyšetření, nebyl mu zadržený řidičský průkaz vrácen [§6 odst. 1 písm. h) zák. č. 12/1997 Sb.] a bylo proti němu zavedeno (dosud neskončené) řízení o přestupku.
Takto zjištěné skutkové okolnosti vylučují tvrzení stěžovatele o "neomezené libovůli" policejních orgánu v postupu proti němu, nehledě již ani k tomu, že důvod vzniku podezření ze spáchání přestupku v dopravě nejsou policejní orgány za současného právního stavu povinny zvlášť prokazovat a že jejich postup vůči stěžovateli postrádá zákonné znaky porušení jím označených ústavně zaručených práv, když omezení jeho svobody (pokud by pojmově vůbec přicházelo v úvahu) bylo očividně krátkodobé a nadto - jak již řečeno - zcela důvodné.
Byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. července 1999