ECLI:CZ:US:1999:3.US.164.99
sp. zn. III. ÚS 164/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným J. V., zastoupeného advokátem JUDr. R. J., Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 1999, č.j. 14 To 171/99-122 ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. Nt 595/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas a brojí v něm proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů. Jejich vydáním měla být zasažena jeho ústavní práva obsažená v čl. 1, čl. 2 odst. 4 a č. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, 3, čl. 8 odst. 4, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. Nt 595/98, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl usnesením tohoto soudu ze dne 15. 2. 1999, č.j. Nt 595/98-70, vzat do vazby podle §68 trestního řádu (dále tr.ř.) z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr.ř. se současným odmítnutím nabízeného slibu dle §73 odst. 1 písm. b) tr.ř. a peněžité záruky dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) tr.ř. Navrhovatel byl zadržen na základě zatýkacího rozkazu uvedeného soudu vydaného předsedkyni senátu Okresního soudu Praha-východ Mgr. N. M. ze dne 15. 4. 1998, byl zadržen v SRN a dne 15. 2. 1999 vydán policejním orgánům České republiky a následně potom odevzdán soudci k výslechu a rozhodnutí o vazbě. Rozhodnutím soudce příslušného soudu (prom. práv. J. M.) byl potom navrhovatel, jak již uvedeno, vzat do vazby. Důvody uvedené rozhodnutí poukazují na to, že navrhovatel je obviněn ze závažné trestné činnosti, a to z pomoci (§10 odst. 1 písm. c) trestního zákona - dále tr. zák.) k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., dále pro trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. a konečně pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Obvinění z uvedené trestné činnosti mu byla sdělena dne 15. 4. 1998 a dne 2. 10. 1998. K samotným důvodům tzv. útěkové vazby potom soud I. stupně uvedl, že navrhovatel (jak sám uvedl) pobýval ve Švýcarsku a SRN a jsou tak dány důvody opravňující k úvaze, že se bude skrývat či uprchne, aby se tak trestnímu stíhání či trestu vyhnul. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost. V ní vymezil v podstatě tři okruhy námitek a výhrad proti usnesení, jímž byl vzat do vazby. Namítal jednak porušení zásady zákonného soudce, dále nerespektování ust. §67 odst. 2 tr. ř. a konečně absenci konkrétních skutečností, které odůvodňovaly obavu, že by uprchl nebo se skrýval, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Porušení zásady zákonného soudce spatřuje v tom, že zatýkací rozkaz vydala předsedkyně senátu Okresního soudu Praha-východ Mgr. N.M., a to i pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 4, tr. zák. pro který mu v době vydání tohoto zatýkacího rozkazu nebylo sděleno obvinění. Za podstatné pochybení pokládá ovšem skutečnost, že o samotné vazbě (poté co byl vydán ze SRN a předán německými orgány do ČR), byl odevzdán k výslechu a rozhodnutí o vazbě předsedovi senátu Okresního soudu Praha-východ J. M., prom. práv., který také o jeho vzetí do vazby rozhodl. V těchto souvislostech má za to, že o jeho vzetí do vazby měla rozhodovat stejná soudkyně (předsedkyně senátu), která vydala zatýkací rozkaz a argumentuje ustanoveními §377 odst. 1 tr.ř. ".......převzatou osobu bez odkladu odevzdají předsedovi senátu, který vydal zatýkací rozkaz." Má za to, že systematickým a logickým výkladem zmíněného ustanovení lze dovodit, že zákonem určený soudce, který je povinen obviněného do 24 hodin od odevzdání vyslechnout a rozhodnout o vazbě je výlučně předseda senátu, který vydal na obviněného zatýkací rozkaz. Z takového postupu potom dovodil porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy porušení ústavní zásady, že nikdo nesmi být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon a poukazuje i na shodná stanoviska Nejvyššího soudu ČR publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 2/96 a č. 9/96, jakož i a stanovisko Ústavního soudu ČR ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR č. 5 z roku 1996 na str. 101-106. V další části podané ústavní stížnosti poukázal na to, že dle jeho přesvědčení nebyly soudcem rozhodujícím o vazbě v rozhodné době řádně zváženo, že v té chvíli zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky pro které mu bylo sděleno obvinění byly také spáchány, zda mají všechny znaky trestného činu a zda jsou dány důvody vedoucí k podezření, zda předmětné trestné činy spáchal právě on. Konečně měl i za to, že nejsou dány samotné vazební důvody, tak jak je formuloval soud I. stupně s tím, že nelze dovodit jeho úsmysl se trestnímu stíhání vyhýbat, když se často nacházel v zahraničí a dovozuje, že z návrhu na vydání zatýkacího rozkazu (označení státu pro které byl vydán) bylo patrno, že policie o jeho pobytu v zahraniční věděla. O takto podané stížnosti pak jednal jako stížnostní soud Krajský soud v /Praze, který ji svým usnesením ze dne 9. 3. 1999, č.j. 14 To 171/99-122, podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř. jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí reagoval nejdříve na námitku rozhodování zákonem neurčeného soudce s tím, že obviněný byl řádně předán příslušnému soudu a příslušný předseda senátu rozhodující o vazbě byl určen rozvrhem práce. Podstatným je splnění podmínky předání osoby (vydané cizím státem) věcně příslušnému soudu (tedy toho který vydal zatýkací rozkaz). To se také stalo a odvolací soud potom dodává, že doslovný výklad ustanovení §377 odst. 1 tr.ř. by mohl vést ke vzniku situace, kdy by o obviněném nemohl rozhodnout nikdo (např. kdy funkce určitého soudce skončí). Ohledně důkazní situace a stavu vyšetřování v aktuální době uvedl, že soud pouze (§67 odst. 2 tr.ř.) zkoumá zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění byl spáchán, má všechny znaky tr. činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento tr. čin spáchal obviněný. Dovodil, že v daném případě tomu tak bylo, a to s odkazem na řadu svědeckých výpovědí i listinných důkazů (uzavření smlouvy v obchodním styku), které vzbuzují podezření z trestné činnosti. Konečně důvodnost tzv. útěkové vazby spatřuje v tom, že za časté pobýval v cizině odkud přes korespondenci s vyšetřovatelem se odmítal vrátit, jím uváděné adresy pobytu byly nedostatečné. Takto lze mít za to, že se právě pobytem v cizině trestnímu stíhání vyhýbal, což lze důvodně předpokládat i při jeho event. dalším pobytu na svobodě, když je zřejmé, že policie vedla pátrání po jeho pobytu, které bylo neúspěšné.
Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost s návrhem na jejich zrušení. Argumentace obsažená v podané ústavní stížnosti je potom prakticky shodná s argumenty obsaženými ve stížnosti podané k odvolacímu soudu s tím, že v prvním okruhu námitek (zákonný soudce) spatřuje v postupu obecných soudů zasažení jeho základních práv a svobod uvedená v ust. čl. 1, 90 a 95 Ústavy ČR a v ust. čl. 2 odst. 2, č. 8 odst. 4, 5, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve druhém okruhu námitek (důvodnost trestního stíhání) poukazuje na porušení ust. čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 LZPS a konečně stran důvodu vazby dovozuje znovu porušení již jednou (shora) uvedených ustanovení Ústavy ČR a LZPS.
K věci se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil i Krajský soud v Praze, který pouze uvedl, že se odvolává na své rozhodnutí a nemá co k němu dodat.
Ústavní soud zvážil všechny okolnosti případu a dospěl k závěru, že podaný návrh důvodný není. Vycházel přitom i ze spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. Nt 595/98, který si vyžádal, stejně jako z obsahu podaného návrhu. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti vykonávané v jejím rámci může zasáhnout pouze a výlučně jenom tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V daném případě se tak dle přesvědčení Ústavního soudu nestalo. Stran námitek navrhovatele vedených z hlediska porušení čl. 38 odst. 1 Listiny je zapotřebí uvést, že ust. §397 tr.ř. nelze posuzovat izolovaně, ale s návazností na další ustanovení trestního řádu, kdy dle §26odst. 1 tr.ř. je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh (na vydání zatýkacího rozkazu). Určení subjektu, který rozhoduje (soudce) je obsaženo v §2 odst. 9 tr.ř. (přípravné řízení před soudem I. stupně). Takovéto vymezení subjektu, který rozhoduje, navazuje na určení předchozí (§2 odst. 9 věta první tr.ř.), kdy v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce. Z uvedeného potom vyplývá, že poslední věta §2 odst. 9 tr.ř. představuje lex specialis ve vztahu ke zbývajícímu obsahu tohoto ustanovení a má tedy přednost všude tam, kde soud rozhoduje v přípravném řízení. Je-li tedy v ust. §377 odst. 2 tr.ř. uváděn předseda senátu a jde-li zároveň o rozhodování o vazbě ve stadiu přípravného řízení, je namístě za předsedu senátu v naznačených souvislostech považovat soudce (předprocesního), který rozhoduje v tomto stadiu řízení o vazbách. Tímto soudcem z hlediska ust. §377 odst. 2 tr.ř. může tak být vedle předsedy senátu, který zatýkací rozkaz vydal a který je současně předprocesním soudcem i jiný předseda senátu téhož soudu, jenž je v době rozhodování o vazbě rovněž soudcem činným v přípravném řízení. Rozhodne-li tedy o vazbě i ve smyslu §377 odst. 2 tr.ř. předprocesní soudce, který není zároveň předsedou senátu, který vydal zatýkací rozkaz, nelze namítat odnětí obviněného zákonnému soudci a tedy ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Restriktivní výklad pojmu předseda senátu z hlediska ust. §377 odst. 2 tr.ř. by mohl vést v nemálo případech k ochromení fungování trestní justice. K dalším námitkám (nerespektování ust. §67 odst. 2 tr.ř. a nedůvodnost vazby) lze v podstatě odkázat na závěry rozhodnutí plynoucí z odůvodnění zejména odvolacího soudu. Není totiž sebemenšího důvodu nevěřit či odmítnout tvrzení odvolacího soudu o důvodech nasvědčujících tomu, že dosud zjištěné skutečností odpovídají podmínkám stanoveným v §67 odst. 2 tr.ř. (včetně uváděných svědeckých výpovědí konkrétních osob a listinných důkazů). Nutno opakovaně zdůraznit, že v tomto stadiu řízení soud nerozhoduje o vině, ale pouze zjišťuje opodstatněnost trestního stíhání, když závěr, že trestní stíhání opodstatněné není, by mohl přijmout pouze tehdy, kdyby zjištěné skutečnosti (vedoucí k trestnímu stíhání) byly v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými ve vztahu k jednotlivým trestným činům pro které bylo sděleno obvinění. Stejně tak nelze odmítnout závěry obecných soudů ohledně shledání vazebních důvodů (§67 odst. 1 písm. a) tr.ř.), když je nepochybné, že navrhovatel se dlouhodobě zdržoval v cizině, bezúspěšně bylo vedeno policií pátrání po jeho pobytu. To vše při jeho vědomí, že je trestně stíhán, kdy i při zdařeném kontaktu s vyšetřovatelem se odmítl v dohledné době vrátit. Nelze takto vytknout obecným soudům ani úvahu, že v jeho počínání spatřují onu důvodnou obavu (vyvozenou z konkrétních skutečností), která mohla vést k jednání navrhovatele obsaženého právě v ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř.
Z popsaných důvodů tak Ústavní soud neshledal porušení navrhovatelem uváděných ustanovené Ústavy ČR či Listiny.
S poukazem na uvedené pak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v posledním znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu