ECLI:CZ:US:1999:3.US.166.99
sp. zn. III. ÚS 166/99
Usnesení
III. ÚS 166/99
Ústavní soud rozhodl dne 3. 6. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 8 To 209/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 4 T 14/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 10 pravomocný rozsudek označeného soudu ze dne 27. února 1998 (4 T 14/96) ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne
2. prosince 1998 (8 To 209/98) a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 39 Listiny základních práv a svobod); podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že byl pravomocně odsouzen (k podmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu peněžitému) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§148 odst. 1 tr. z.), ačkoli inkriminovaným jednáním, jak toto mu bylo obžalobou vytýkáno, zákonné znaky odsouzeného trestného činu nenaplnil. S odkazem na to, že "není jeho pochybením, je-li nedokonalý zákon" (sc. č. 357/1992 Sb., č. 13/1993 Sb.) a s obšírnou argumentací stran podmínek a způsobu výpočtu cla z ojetého a do České republiky dovezeného osobního automobilu (zn. Audi 80) posléze navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel po dohodě s dalším pachatelem předložil celnímu úřadu kupní smlouvu stran ojetého osobního automobilu, dle níž jako hodnota tohoto vozidla vyjádřená kupní cenou dosáhla toliko částky 20.000 Kč, ačkoli zprostředkovateli údajně jako půjčku poskytl částku 200.000 Kč a ačkoli bezprostředně po koupi sám vozidlo u pojišťovacího ústavu ocenil (pojistil) částkou 819.000 Kč; podle stavu dokazování před obecnými soudy, případně podle skutkových zjištění těchto soudů, těžiště ústavní stížnosti spočívá v tom, že obecné soudy, s ohledem na další okolnosti v řízení zjištěné (padělání ověřovací doložky podpisů na kupní smlouvě, způsob předání a převzetí peněz apod.), odmítly stěžovatelovu obhajobu stran tvrzené půjčky co do předání a převzetí částky 200.000 Kč a z ostatních před soudem
I. stupně provedených důkazů a souvislostí dovodily jak skutkovou, tak posléze i právní stránku věci; v této souvislosti sluší konstatovat, že obě rozhodnutí obecných soudů jsou podle přesvědčení Ústavního soudu zcela dostatečně a ve shodě se zákonem odůvodněna
(§125 tr. ř.), takže ani z toho hlediska jim pod ústavními aspekty nelze nic vytknout.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel svou ústavní stížností brojí zejména proti výsledkům dokazování před obecnými soudy a způsobu, jakým tyto soudy jak provedené důkazy a všechny vzájemné souvislosti vyhodnotily, aniž by však vzal na zřetel, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že a proč mu nepřísluší přezkum rozhodnutí obecných soudů co do jejich věcné správnosti či legality (k tomu srov. např.
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995) a zejména, že jen za zvláštních podmínek v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu rovněž vyložených, je oprávněn k ingerenci do jurisdikce obecných soudů, a to zpravidla tehdy, je-li řízení před nimi zatíženo vadami, které jsou ve zřetelném rozporu se zásadami stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); takovéto vady ve stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.
Za dané situace jsou proto odkazy stěžovatele na obsah čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně jako jeho vývody stran konstrukce cla vyměřeného pro dovážené (ojeté) automobily, zcela nepřípadné a v důsledku toho není ani ve skutkové ani v právní oblasti opory pro tvrzení stěžovatele, že byl odsouzen "v rozporu s právem daným mu čl. 39 Listiny základních práv a svobod".
Z důvodů takto rozvedených byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnými důvody ústavní stížnosti, tak, a to především, ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. června 1999