ECLI:CZ:US:1999:3.US.174.99
sp. zn. III. ÚS 174/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 395/98- 55, ze dne 27. 10. 1998, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 13 C 201/96-48, ze dne 8. 9. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 6. 4. 1999. Návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 395/98- 55, ze dne 27. 10. 1998, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 13 C 201/96-48, ze dne 8. 9. 1998, jímž byla zamítnuta žádost navrhovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 13 C 201/96-43, ze dne 16. 6. 1998. Podle názoru navrhovatele byla uvedeným rozhodnutím porušena jeho práva na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 201/96, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ve věci samé rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, čj. 13 C 201/96-43, ze dne 16. 6. 1998, který byl navrhovateli doručen 10. 8. 1998, lhůta pro podání odvolání proti tomuto rozhodnutí uplynula dne 25. 8. 1998. Navrhovatel dne 3. 9. 1998 požádal o prominutí zmeškání lhůty k odvolání s odůvodněním, že byl v době od 12. 4. 1998 práce neschopen a v době od 26. 6. 1998 do 7. 8. 1998 byl v nemocničním léčení.
Usnesením, čj. 13 C 201/96-48, ze dne 8. 9. 1998, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žádost navrhovatele o prominutí zmeškání lhůty k odvolání s odůvodněním, že navrhovatel řádně nedoložil, že by odvolací lhůtu zmeškal z omluvitelného důvodu ve smyslu §58 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud I. stupně dále uvedl, že navrhovatel nezdůvodnil, proč po svém propuštění z nemocničního léčení nebyl schopen podat odvolání proti výše uvedenému rozsudku. Z dalších okolností, a to zejména z toho, že z podání navrhovatele ze dne 6. 5. 1998 a ze dne 26. 5. 1998 vyplývá, že se hodlal účastnit jednání před soudem, i když v té době již byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti. Obdobná sdělení adresoval navrhovatel soudu i v dalším podání ze dne 16. 6. 1998. Soud I. stupně z těchto okolností dovodil, že, jestliže pracovní neschopnost nebránila navrhovateli dostavovat se opakovaně k soudu, nemůže trvání této pracovní neschopnosti automaticky svědčit o tom, že navrhovatel nebyl schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podat odvolání. Navrhovatel ani v žádosti o prominutí zmeškání lhůty k odvolání netvrdí, že mu jeho zdravotní stav neumožnil odvolání podat, pouze obecně uvádí, že je nemocen a v pracovní neschopnosti. Nemocniční léčení navíc netrvalo v době lhůty pro podání odvolání.
O odvolání navrhovatele proti výše uvedenému usnesení soudu I. stupně rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že navrhovatel neprokázal, že lhůtu zmeškal z omluvitelných důvodů. Konstatoval, že navrhovatel svou žádost o prominutí lhůty z důvodu nemožnosti podat odvolání z omluvitelných důvodů doložil pouze potvrzením o pracovní neschopnosti, která započala 12. 4. 1998. Soud I. stupně správně dovodil, že pouhá trvající pracovní neschopnost ještě neznamená, že účastník nemohl podat ve věci odvolání, když jiné procesní úkony činil. Z potvrzení pracovní neschopnosti vyplývá, že navrhovatel byl v nemocničním léčení od 26. 7. do 7. 8. 1998. Nemocniční léčení se tedy netýká doby od 10. 8. do 25. 8. 1998, kdy bylo třeba (byť alespoň blanketní) odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podat. Městský soud v Praze proto usnesením, čj. 13 Co 395/98- 55, ze dne 27. 10. 1998, potvrdil usnesení soudu I. stupně.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti s tím, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesením Městského soudu v Praze byla porušena jeho práva podle čl. 36 a 38 Listiny. Porušení těchto základních práv se Městský soud dopustil tím, že posuzoval zdravotní stav navrhovatele, i když není lékařem. Městský soud proto nebyl schopen posoudit, zda navrhovatel mohl či nemohl činit právní úkony, a pokud chtěl zdravotní stav navrhovatele hodnotit, měl tak činit pomocí lékařů - soudních znalců. Dále navrhovatel uvedl, že jeho pracovní neschopnost trvala od 12. 4. 1998 doposud, v této době byl několikrát hospitalizován a po propuštění z ústavního léčení v době od 10. 8. do 25. 8. byl jeho zdravotní stav natolik špatný, že až do 3. 9. 1998 nemohl činit žádné právní úkony. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti nepovažuje za opodstatněný z důvodů, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení, neboť navrhovateli nic nebránilo, aby v odvolací lhůtě podal odvolání alespoň blanketní se žádostí o povolení lhůty k jeho odůvodnění. Navrhl proto, aby návrh byl zamítnut.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a 38 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatel nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, pokud se jednalo o to, zda důvody, pro které zmeškal lhůtu pro podání odvolání, byly omluvitelné či nikoliv. Především je nutno si uvědomit, že na prominutí zmeškání lhůty k odvolání nemá účastník právní nárok. Soud podle §58 odst. 1 občanského soudního řádu promine lhůtu, jestliže ji účastník zmeškal z omluvitelných důvodů. Proto, aby soud mohl rozhodnout, že promine zmeškání lhůty, musí zkoumat, zda na straně účastníka existovaly omluvitelné důvody, pro které nemohl učinit předmětný úkon ve stanovené lhůtě. Úvaha o tom, zda důvody zmeškání lhůty byl omluvitelné či nikoliv, je úvahou soudu, který při ní hodnotí všechny okolnosti, které mohly ovlivnit to, zda mohl účastník právní úkon učinit. Obecný soud nemá zákonem stanoveno, které důvody musí akceptovat či ke kterým důvodům musí přihlédnout. V předmětné věci soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí přesně uvedly, ke kterým skutečnostem přihlížely při posuzování toho, zda důvody, pro které navrhovatel zmeškal lhůtu k odvolání, byly omluvitelné. V postupu soudů neshledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces. Tím, že soud I. stupně neprominul zmeškání lhůty k odvolání a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, nebránil navrhovateli v přístupu k soudu ani v projednání jeho věci před soudem. Soudy pouze postupovaly v mezích možné úvahy a hodnocení, které jsou jim dány příslušnou právní úpravou a Ústavní soud neshledal zásadní nesoulad mezi okolnostmi, které soudy vzaly v úvahu, a závěry z nich vyvozenými. Pokud jde o námitku navrhovatele, že soudy měly k posouzení jeho zdravotního stavu ustanovit znalce, Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy neposuzovaly zdravotní stav navrhovatele, ale pouze přihlédly k jeho chování v průběhu déle trvající pracovní neschopnosti, kdy navrhovatel běžně činil procesní úkony a účastnil se jednání před soudem. Z těchto okolnosti obecné soudy pak vyvodily závěr, že mohl i tak podat ve lhůtě odvolání, přičemž zde byla dána možnost, aby blanketně podané odvolání odůvodnil později až bude jeho zdravotní stav lepší. Navíc je nutno si uvědomit, že žádost o prominutí lhůty a připojeným odvoláním podal navrhovatel v den, kdy byl znovu přijímán do ústavního léčení. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ani postupem obecných soudů ani jejich napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva navrhovatele podle čl. 36 a 38 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu