ECLI:CZ:US:1999:3.US.178.99
sp. zn. III. ÚS 178/99
Usnesení
III. ÚS 178/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. K., a M. K., obou zastoupených JUDr. L. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. července 1998, sp. zn. 18 Co 372/96, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. ledna 1996, sp. zn. 5 C 186/93, mimo ústní jednání dne 16. 6. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], nicméně po zákonné lhůtě (§72 odst. 2 al. 1 zákona), napadli stěžovatelé pravomocný a doručený rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. ledna 1996 (ve věci 5 C 186/93 označeného soudu) a spolu s ním také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. července 1998 (18 Co 372/96) a tvrdili, že oba obecné soudy v jejich občanskoprávní věci svými rozhodnutími porušily "nesprávným výkladem ustanovení §134 ve spojení s ustanovením §151 obč. zákona jejich ústavně zaručené základní právo dané ustanovením č. 11 Listiny základních práv a svobod"; podle tvrzení ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy rozhodly záporně a jejich žalobě usilující o vydání rozsudku, dle něhož by (v původním řízení) žalovaný byl povinen z jejich pozemku odstranit polyetylenovou hadici sloužící k odběru užitkové vody z řeky Stará Metuje. Navrhli proto, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je podaná po lhůtě stanovené zákonem.
Podle obsahu spisu obecného soudu rozsudek krajského soudu jako soudu odvolacího byl první stěžovatelce doručen dne 20. srpna 1998 a druhému stěžovateli formou náhradního doručení (§47 odst. 2 o. s. ř.) na jím uváděnou adresu tak, že dle relace poštovního úřadu úložní lhůta skončila (§47 odst. 2 al. 3 o. s. ř.) dne 4. září 1998; jestliže tedy oba stěžovatelé podali ústavní stížnost dne 7. dubna 1999, je zřejmé, že se tak stalo po zákonem stanovené (60denní) lhůtě, a tudíž způsobem, který je se zákonem v rozporu (§72 odst. 2 al. 1 zákona).
Na tom závěru nemůže nic změnit ani tvrzení druhého stěžovatele, totiž, že povaha jeho zaměstnání (řidiče) nutí jej - jak tomu bylo v rozhodných dnech - k častému pobytu mimo domov, tj. mimo místo jeho trvalého bydliště, což při doručování rozsudku odvolacího soudu zapříčinilo, že "se o uložené písemnosti nedozvěděl a ani si ji nemohl vyzvednout", že si dotčený rozsudek sám u obecného soudu I. stupně vyzvedl "teprve dne 15. března 1999" a že proto zmíněnou lhůtu pokládají oba stěžovatelé "za zachovanou".
Jakkoli je možné, že zaměstnání druhého stěžovatele je takové povahy, jak tvrdí, bylo na něm, aby právě u vědomí této skutečnosti a případných obtíží s nimi spojených sám učinil, ať již vůči soudu či vůči poštovnímu úřadu či jinak, taková opatření, která by obtíže a pro něj nepříznivé procesní důsledky se zákonem spojenou fikcí doručení vyloučila; není totiž povinností obecných soudů, aby ex officio "střežily procesní práva účastníka řízení", zejména, jestliže institut právní moci (a s ní spojený způsob náhradního doručení) je jednou ze základních podmínek právní jistoty.
Nelze proto obecnému soudu, jehož způsob vyznačení právní moci na rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném výkladu zákona (§47 o. s. ř.), ale na jeho zcela zřetelném znění, pod aspektem ochrany ústavnosti nic vytknout; protože zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nepřipouští z jím stanovené lhůty nijakou výjimku, bylo o ústavní stížnosti podané za popsaných okolností rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrné, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci jejich zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. června 1999