ECLI:CZ:US:1999:3.US.187.99
sp. zn. III. ÚS 187/99
Usnesení
III. ÚS 187/99
Ústavní soud rozhodl dne 9. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. a R. V. a A. V., všech zastoupených JUDr. J. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 1999, sp. zn. 15 Co 79/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která po odstranění formální vady (§31 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) splňovala podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 1999 (15 Co 79/99), a to zčásti, totiž pouze do výroku o nákladech řízení, jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelé jako účastníci řízení (v původním řízení odpůrci) nemají právo na náhradu nákladů řízení před obecnými soudy a tvrdí, že tímto rozhodnutím Krajský soud v Plzni porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod stěžovatelé spatřují v tom, že byť byli v řízení před obecnými soudy úspěšní a návrh navrhovatele, kterým se domáhal po stěžovatelích (v původním řízení odpůrcích) zaplacení žalované částky, byl zamítnut v celém rozsahu, nebyly jim jako úspěšným účastníkům řízení přiznány náklady řízení řádně a včas uplatněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995).
Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tam, kde tvrzená "nezákonnost" má spočívat výhradně v tom, že obecný soud aplikoval na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před nimi jiné ustanovení než by, podle přesvědčení stěžovatelů, měl v souladu s jejich procesním úspěchem ve věci aplikovat (§142 odst. 1 o. s. ř.). Pokud totiž obecný soud aplikoval ustanovení občanského soudního řádu (§150) a své rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat hodnocení provedené obecným soudem v rámci jeho rozhodnutí o nákladech řízení a nelze než konstatovat, že nejde o porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a při aplikaci tohoto ustanovení ze zákona vycházejí.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecný soud o uplatněném nároku na náhradu nákladů řízení řádně rozhodl a své rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Pouhá polemika stěžovatelů se závěry obecného soudu založená na tom, že se jako úspěšní účastníci řízení domáhají náhrady nákladů řízení, nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných. Ústavní soud proto neshledal pravomoc přezkoumávat právní závěry obecného soudu tak, jak s nimi stěžovatelé vedou polemiku. Ústavní stížnost stěžovatelů proto byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy samotných důvodů uplatněných stěžovateli, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno[§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. prosince 1999