Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.02.1999, sp. zn. III. ÚS 205/98 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 22/13 SbNU 155 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.205.98

sp. zn. III. ÚS 205/98 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě , bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, za vedlejší účasti ing. M. M., takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 4. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 5. 5. 1998 a směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, čj. 10 C 1133/96-18, ze dne 22. 9. 1997, jímž bylo určeno, že žalobce ing. M. M. je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Ve vztahu k další specifikované nemovitosti bylo řízení zastaveno. Podle názoru navrhovatele bylo uvedeným rozhodnutím porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy, sp. zn. 9 C 920/93, 7 C 901/96 a 10 C 1133/96, vedené u Okresního soudu ve Svitavách. Ze spisu, sp. zn 10 C 1133/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel ústavní stížnosti měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž žalobce ing. M. M. podal žalobu na určení svého vlastnického práva k nemovitostem parc. č. 5409 louka, 5411/1 les, 5412/2 louka, 5413/1 les, 5414/2 louka, 5415 louka, 5416/1 louka, 5417/2 role, 5418/1 pastvina, 5419/1 role, 5420/1 role, 5422/1 zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Svitavy pro k.ú. Polička. Ústavní soud dále zjistil, že předmětné pozemky byly původně ještě s dalšími nemovitostmi (zemědělská usedlost) žalobcem převedeny kupní a darovací smlouvou ze dne 2. 3. 1966, registrovanou rozhodnutím bývalého Státního notářství ve Svitavách ze dne 17. 5. 1966, čj. RI 175/66, na rodiče žalovaného. Ze spisu, sp. zn. 9 C 920/93, Okresního soudu ve Svitavách Ústavní soud zjistil, že žalobce uplatnil podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") nárok na vrácení výše specifikovaných nemovitostí proti rodičům žalovaného, tj. účastníkům původní kupní a darovací smlouvy ze dne 2. 3. 1966. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitávách, čj. 9 C 920/93-23, ze dne 17. 1. 1994, byla žaloba zamítnuta proto, že žalovaní ke dni účinnosti zák. č. 183/1993 Sb. nebyli vlastníky předmětných nemovitostí. Žalovaní totiž darovací smlouvou ze dne 2. 11. 1992, registrovanou rozhodnutím bývalého Státního notářství ve Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne 30. 11. 1992, převedli předmětné nemovitosti na svého syna J. F. (navrhovatele v řízení před Ústavním soudem). Okresní soud z uvedené skutečnosti dovodil, že žalovaní rodiče nejsou pasivně legitimováni. Vzhledem k tomu, že žaloba v zákonné lhůtě nebyla podána proti jinému subjektu, soud ji výše uvedeným rozsudkem zamítl. K odvolání žalobce rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, čj. 17 Co 299/94-61, ze dne 31. 8. 1994, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zrušil kupní smlouvu ze dne 2. 3. 1966 v té části, kterou byly na žalované rodiče bezúplatně převedeny předmětné nemovitosti. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud uvedl, že jádrem sporu byla otázka, zda nárok na zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky bezúplatně převedeny (§8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě) má být uplatněn vůči původním účastníkům (kontrahentům) smlouvy, o jejíž zrušení jde, či proti osobě, která ke dni 1. 7. 1993 pozemky vlastnila, i když kontrahentem nebyla. Krajský soud na rozdíl od soudu I. stupně zaujal stanovisko, že pokud zákon tuto otázku výslovně neupravuje, předpokládá, že nárok musí být uplatněn vůči tomu, kdo byl účastníkem smlouvy. Na základě uvedeného názoru pak rozhodl tak, jak výše uvedeno. Současně však připustil, že zůstala nevyřešena otázka, jaký je právní osud darovací smlouvy ze dne 2. 11. 1992, kterou byly předmětné nemovitosti převedeny z rodičů na syna. K dovolání žalovaných jednal ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj. 3 Cdon 1432/96, ze dne 16. 4. 1996, dovolání zamítl. Vzhledem k tomu, že žalobce v původním odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobu i proti synovi žalovaných a odvolací soud vyslovil svou nepříslušnost k tomuto návrhu, jednal ve věci dále Okresní soud ve Svitavách, který usnesením, č.j. 9 C 920/93-90, ze dne 30. 7. 1996, přistoupení syna J. F. na straně žalovaných připustil. Protože však proti žalovaných rodičům bylo řízení již pravomocně ukončeno, vyloučil Okresní soud ve Svitavách usnesením, čj. 9 C 920/93-97, ze dne 30. 8. 1996, žalobu proti J. F. k samostatnému řízení. Ústavní soud dále zjistil, že tato věc byla v samostatném řízení vedena, pod sp. zn. 7 C 901/96, u Okresního soudu ve Svitavách. Usnesením, čj. 7 C 901/96-7, ze dne 4. 11. 1996, byla připuštěna změna žalobního petitu tak, že žalobce se domáhal určení, že na žalovaného nepřešlo vlastnické právo k specifikovaným nemovitostem. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, čj. 7 C 901/96-9, ze dne 4. 11. 1996, byla žaloba zamítnuta. Soud I. stupně opřel svůj výrok o názor, že na určení, jak bylo formulováno v návrhu petitu, není naléhavý právní zájem, protože podle takto formulovaného petitu by nemohl být proveden zápis do katastru nemovitostí. Žaloba měla znít na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Současně soud I. stupně uvedl, že uvedené rozhodnutí není překážkou věci pravomocně rozsouzené pro event. další žalobu na určení. K odvolání navrhovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, čj. 17 Co 23/97-23, ze dne 15. 4. 1997, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se ztotožnil se s jeho právními závěry. Žalobce podal novou žalobu na určení vlastnického práva, která byla projednávána v řízení, pod sp. zn. 10 C 1133/96, u Okresního soudu ve Svitavách. Soud I. stupně konstatoval, že na žalovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem, který byl prokázán tím, že z provedeného dokazování bylo jednoznačně zjištěno, že v katastru nemovitostí je vyznačen ve vztahu k předmětným nemovitostem jiný vlastník než žalobce. Dále soud I. stupně vzal za prokázaná tvrzení, která byla výsledkem řízení vedeného, pod sp. zn. 9 C 920/93, téhož soudu, tj. že kupní a darovací smlouva uzavřená dne 2. 3. 1966 mezi žalobcem a rodiči žalovaného byla v části, týkající se bezúplatného převodu předmětných nemovitosti zrušena. Soud I. stupně dále konstatoval, že pravomocný rozsudek ve věci, sp. zn. 9 C 920/93, byl pro soud závazný i do té míry, do jaké byla jako předběžná otázka posuzována soudem možnost, zda rodiče žalovaného mohli darovací smlouvou na žalovaného převést předmětné nemovitosti. Pokud bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení nabývacího titulu rodičů žalovaného, pak nezbývalo, podle názoru soudu I. stupně, než uzavřít, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce a žalovanému vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčit nemůže. K námitce žalovaného, že je mu vlastnické právo odnímáno zcela bez jeho účasti jako vlastníka, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, soud I. stupně uvedl, že žalovaný byl účastníkem tohoto soudního řízení a bylo mu plně umožněno bránit svá práva. Je pravda, že žalovaný nebyl účastníkem řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách, pod sp. zn. 9 C 920/93, v němž bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé. Soud I. stupně však uvedl, že v řízení, probíhajícím před ním, mělo rozhodnutí vydané v řízení, sp. zn. 9 C 920/93, povahu pouze jednoho z důkazů, kterými se soud zabýval při řešení předběžné otázky. Na základě výše uvedených skutečností a právních závěrů proto Okresní soud ve Svitavách rozsudkem, čj. 10 C 1133/96-18, ze dne 22. 9. 1997, žalobě vyhověl a vyslovil, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a současně ve vztahu k nemovitosti par. č. 5422/1 v k.ú. Polička řízení zastavil. Žalovaný proti uvedenému rozsudku podal odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, napadený rozsudek potvrdil ve výroku I. a III. (náklady řízení) a ve vztahu k výroku II. ponechal rozsudek nedotčen. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu I. stupně. V odůvodnění dále poukázal na skutečnost, že restitučním rozhodnutím, kterým byla odstraněna protiprávnost zásahu do vlastnického práva, se navrací věc do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc (poukázáno na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb.). Z tohoto právního závěru pak odvolací soud dovodil, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a právními předchůdci žalovaného v rozsahu zjištění přestala existovat a tak se na ni také hledí s účinky ke dni jejího uzavření. Pak je také nutno, uvedl odvolací soud, vycházet z toho, že rodiče žalovaného platně na něho vlastnictví k nemovitostem nemohli převést, když sami nebyli vlastníky. Žalovaný podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, ústavní stížnost, kterou se dovolává ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, protože podle jeho názoru mu napadeným rozsudkem bylo vlastnické právo odejmuto, což je podle čl. 11 odst. 4 Listiny možné jen ve veřejném zájmu a za náhradu, a současně mu bylo odejmuto i právo se tomuto vyvlastnění bránit, tedy právo na ochranu svého vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny). Jako hlavní argument pro podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí darovací smlouvu uzavřenou mezi ním a jeho rodiči ze dne 2. 11. 1992, registrovanou rozhodnutím bývalého Státního notářství ve Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne 30. 11. 1992. Uvedené rozhodnutí státního orgánu nebylo nikdy zrušeno ani nepozbylo závaznosti v důsledku aplikace zákonného předpisu a je tedy stále platné a účinné. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že vůči němu nebylo vydáno žádné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě a přesto je pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že vlastníkem nemovitostí je někdo jiný, a to v důsledku řízení, v němž stěžovatel nebyl účastníkem. Namítal, že rozsudkem soudu je mu fakticky vlastnické právo k předmětným nemovitostem vyvlastněno, aniž se mohl účinně bránit. Současně připomenul, že návrh původního žalobce podle §8 odst. 4 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb. byl vůči němu uplatněn až 25. 2. 1994, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění tohoto nároku a posléze byl dokonce změněn tak, že o tomto nároku vůbec nebylo rozhodnuto. Na základě výše uvedených skutečností proto stěžovatel žádal, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K výzvě Ústavního soudu sdělil navrhovatel podáním, doručeným dne 25. 1. 1999, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve věci, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění předmětné věci. K žádosti Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení Krajský soud v Hradci Králové, který je účastníkem řízení. Z jeho vyjádření vyplývá, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Svoje stanovisko opírá o skutečnost, že rozhodnutí o registraci smlouvy státním notářstvím mělo sice za následek účinnost smlouvy a na základě registrovaných smluv prováděla geodézie zápisy do evidence nemovitostí, avšak rozhodnutí o registraci nevylučovalo žaloby na neplatnost smlouvy. Krajský soud dále uvedl, že ani skutečnost, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení vedeného, pod sp. zn. 9 C 920/93, u Okresního soudu ve Svitavách, nemohla být důvodem pro zamítnutí žaloby. Naopak právě tato okolnost dokládala naléhavý právní zájem oprávněné osoby na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Pro podrobnější odůvodnění se Krajský soud v Hradci Králové odvolal na odůvodnění svého rozsudku ve věci samé. Závěrem pak krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Současně i vyslovil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení i vedlejší účastník, který v řízení před obecnými soudy měl postavení žalobce. Podle názoru vedlejšího účastníka nedošlo k porušení vlastnického práva navrhovatele, protože ten, v postavení žalovaného před obecnými soudy, se pouze bránil dopadům oprávněného restitučního řízení, a to s využitím všech možností. Ze strany navrhovatele se jedná o nepochopení restitučního řízení, jestliže se formálními důvody snaží zpochybnit napravení křivd a bezpráví v rozhodném období vzniklých na straně vedlejšího účastníka. V další části vyjádření pak vedlejší účastník uvádí své stanovisko k jednotlivým tvrzením navrhovatele, přičemž tato tvrzení zpochybňuje uváděním odlišného právního názoru. Závěrem pak vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla v plném rozsahu zamítnuta. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jeho byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolává ochrany svého základního práva, zakotveného v čl. 11 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Jádrem ústavní stížnosti navrhovatele na ochranu svého vlastnického práva, které mu, podle jeho názoru, svědčí na základě darovací smlouvy ze dne 2. 11. 1992, registrované rozhodnutím bývalého Státního notářství ve Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne 30. 11. 1992, proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo vysloveno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastník, je spor o určení, k jakému časovému okamžiku má účinky pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 2. 3. 1966 v té části, kterou byly na rodiče navrhovatele převedeny bezúplatně předmětné nemovitosti. Navrhovatel vychází ze stanoviska, že rozhodnutím soudu o zrušení části kupní a darovací smlouvy není dotčena darovací smlouva ze dne 2. 11. 1992, kterou nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem on, navíc, když tato smlouva byla registrována rozhodnutím bývalého státního notářství a toto rozhodnutí nikdy nebylo zrušeno. Naproti tomu Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí vycházel ze stanoviska, že právní účinky rozhodnutí, jímž byla zrušena část kupní a darovací smlouvy nastávají ex tunc, tj. od samého počátku, a proto nemohlo dojít k platnému uzavření darovací smlouvy mezi navrhovatelem a jeho rodiči. Ústavní soud při posuzování rozhodného okamžiku pro nabytí účinků u takových rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, která chápe restituce jako odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc. Právní účinky restituce nastávají ex tunc, a proto restituce není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. Při aplikaci těchto právních závěrů na předmětnou věc je jednoznačně patrné, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 299/94-61, ze dne 31. 8. 1994, jímž byl změně rozsudek soudu I. stupně tak, že krajský soud zrušil část kupní a darovací smlouvy ze dne 2. 3. 1966, jíž byly předmětné nemovitosti bezúplatně převedeny z vedlejšího účastníka na rodiče navrhovatele, byla tato část smlouvy zrušena s účinky ex tunc, tj. ke dni svého uzavření. V důsledku tohoto rozhodnutí je vlastníkem předmětných nemovitostí vedlejší účastník a na rodiče navrhovatele je nutno pohlížet tak, jakoby vlastnického práva k těmto nemovitostem nikdy nenabyli. Pod zorným úhlem uvedeného právního závěru pak darovací smlouva uzavřená mezi rodiči navrhovatele a navrhovatelem dne 2. 11. 1992 je neplatná, protože darující smluvní strana (rodiče navrhovatele) touto smlouvou převáděla na obdarovaného (navrhovatele) více práv než sama měla. Rozhodnutí bývalého státního notářství, jímž byla uvedená darovací smlouva registrována, je v této souvislosti bez právního významu vzhledem k tomu, že titulem pro nabytí vlastnictví není rozhodnutí státního notářství, ale smlouva sama. Pokud je darovací smlouva neplatná, nemůže být právně závazné ani registrační rozhodnutí. Jestliže tedy Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, čj. 10 C 1133/96-18, ze dne 22. 9. 1997, jímž bylo vysloveno, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí, nelze jeho rozhodnutí považovat za porušení vlastnického práva navrhovatele. Na základě výše uvedených závěrů je nutno konstatovat, že navrhovateli ze zápisu v katastru nemovitostí, provedeném na základě darovací smlouvy ze dne 2. 11. 1992, registrované rozhodnutím bývalého Státního notářství ve Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne 30. 11. 1992, svědčilo pouze zdánlivé vlastnické právo k předmětným nemovitostem, protože právní titul, na jehož základě byl zápis proveden, je neplatný. Krajský soud v Hradci Králové proto rozhodl správně, jestliže připustil zásadní právní význam pro vedlejšího účastníka na určení, že právě jemu svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Na základě posouzení všech rozhodných skutečností a s ohledem na výše uvedené právní závěry rozhodl proto Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 11. února 1999