ECLI:CZ:US:1999:3.US.208.98
sp. zn. III. ÚS 208/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o ústavní stížnosti navrhovatele L.P., arcibiskupa k podporování chudých bohoslovců římsko-katolické fakulty v O., kteří jsou kandidáty stavu kněžského pro arcidiecézi, zastoupeného advokátem JUDr. B.M., proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 1998, čj. 22 Ca 309/97-24, ve spojení s rozhodnutím Kat.ú., sp. zn. V-11-1265/96 a návrhu na zrušení zákona č. 142/1947 Sb., včetně jeho novely zákon č. 44/1948 Sb., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 5. 5. 1998 ústavní stížnost, kterou doplnil dne 15. 7. 1998. Ve stížnosti brojil proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 1998, čj. 22 Ca 309/97-24, ve spojení s rozhodnutím Kat.ú. P., sp.zn. V-11-1265/96. Zároveň navrhoval zrušení zákona č. 142/1947 Sb., včetně jeho novely (zákon č. 44/1948 Sb.).
Ústavní soud si vyžádal spisy Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 309/97 a spis Katastrálního úřadu v P., sp.zn. V-11-1265/96 a z nich zjistil, že na základě věnovací listiny ze dne 8. 4.1937 a trhovou smlouvou ze 14. 4. a 17. 4. 1937 nabyl F., arcibiskupa k podporování chudých bohoslovců římsko-katolické teologické fakulty v O., kteří jsou kandidáty stavu kněžského pro arcidiecézi (dále jen "Fond"), vlastnictví k nemovitostem zapsaným ve vložce č. 570 pozemkové knihy pro k.ú. K., dnes LV 2637. V roce 1948 byla rozhodnutím ONV na tento majetek zavedena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. Národní správa byla zrušena podle sdělení OÚ P. ke dni 1. 10. 1948, kdy nabyl účinnosti zákon č. 142/1947 Sb. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství čj. 19.570/R-12/IX/1948 ze dne 28. 2. 1948 v rámci revize prvé pozemkové reformy byl podle zákona č. 142/1947 Sb., z pozemkového majetku vytvořen tzv. zbytkový statek, který byl převzat státem. Obdobně rozhodnutím téhož ministerstva čj. 95.626/48-IX/B-23, ze dne 18. 9. 1948 bylo rozhodnuto o převzetí lesního a rybničního majetku velkostatku K. státem. Později bylo přikročeno k vydání jednotlivých pozemků jako přídělů. V mezidobí byla v roce 1954 na základě geometrického plánu z roku 1950 tzv. administrativní smlouvou část pozemků o výměře 50.876m2 převedena na V., právního předchůdce M., u výše uvedeného pozemku byla na LV učiněna poznámka, že jej užívají na základě administrativní smlouvy V. Pozemky byly dále v průběhu doby různě rozdělovány a přečíslovávány, o čemž však nebyly pořizovány záznamy.
V roce 1994 rozhodl Okresní soud v Přerově, pod čj. 11 C 37/94-12, že L., jsou povinny vyklidit pozemky zapsané původně ve vložce č. 570 pozemkové knihy pro k.ú. K. (dnes LV 2637), které navrhovateli vlastnicky patří podle smluv z roku 1937. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 5. 1994.
Dne 21. 5. 1996 uzavřely Fond a M., kupní smlouvu, podle které Fond prodává M. parcelu č. 2690 o výměře 81.650 m2 (jedna z parcel zapsaných na LV 2637). Následně strany podaly návrh na vklad do katastru nemovitostí. Katastrální úřad v P. dne 8. 4. 1997 vydal rozhodnutí, kterým zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na uvedený pozemek ve prospěch M. Odůvodnil to tím, že Katastrální úřad "nemá za prokázané vlastnictví Fondu...k pozemkům, které jsou předmětem převodu vlastnictví dle kupní smlouvy". Z výpisu LV je patrno, že je v něm uváděna parcela (tehdy označená závorkou) o výměře 50.876 m2, kdežto v předložené kupní smlouvě je uváděna parcela ve výměře 81.650 m2. Z poznámky, která je v citovaném LV u parcely uvedena, plyne, že geometrickým plánem z roku 1950 a administrativní dohodou z roku 1954 byla část parcely o výměře 50.876 m2 převedena na V. a zbytek parcely je sloučen do části pozemků užívaných ZD K. Pokud se Fond odvolává na rozsudek Okresního soudu v Přerově, Katastrální úřad jej nezpochybňuje, avšak v citovaném rozsudku se může jednat jen o určení vlastnictví Fondu ke zbytku parcely a nikoliv k celé původní parcele, jež je předmětem smlouvy.
Proti tomuto rozhodnutí podal Fond opravný prostředek, v němž namítal, že Katastrální úřad nezjistil spolehlivě stav věci. V rozsudku Okresního soudu v Přerově je podle navrhovatele určeno vlastnictví ke všem pozemkům uvedeným na LV č. 2637. Pokud jde o poznámku na LV, jedná se zřejmě pouze o uvedení názvu uživatele, který užívá část (zbytek) parcely 2690. Tuto okolnost měl Katastrální úřad vyjasnit.
Krajský soud v Ostravě, pod čj. 22 Ca 309/97-24, dne 20. 1. 1998, rozhodnutí Katastrálního úřadu potvrdil. Ztotožnil se s jeho názorem, že Fond neprokázal vlastnictví k pozemku p.č. 2690. Podle soudu je nesporné, že v roce 1948 došlo k přechodu vlastnického práva k pozemkům na stát; Fond pak v řízení neprokázal, že by k němu po tomto roce opět nabyl vlastnictví. Podle krajského soudu nelze vycházet z citovaného rozsudku Okresního soudu v Přerově, protože se v tomto případě nejedná o rozhodnutí vydané na základě určovací žaloby, které by bylo podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva. Krajský soud vycházel z toho, že i když Okresní soud ve výroku uvedl, že Fond je vlastníkem pozemků zapsaných na LV 2637, nelze to považovat za závazné, protože předmětem žaloby nebylo určení vlastníka uvedených pozemků, ale stanovení povinnosti držitele těchto pozemků.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že do současné doby nedošlo k platnému přechodu předmětných nemovitostí z jeho majetku. Mohl s nimi proto, jako vlastník, volně disponovat a proto uzavřel zmíněnou kupní smlouvu s M. Jestliže Katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva, porušil tím navrhovatelova základní práva. Krajský soud pak jen potvrdil jeho nesprávné stanovisko. Porušení svých základních práv spatřoval navrhovatel zejména v tom, že se oba orgány nevypořádaly s věcnými námitkami, které v řízení uplatnil a v tom, že nerespektovaly pravomocné rozhodnutí rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 3. 1994, čj. 11 C 37/94-12. Postup krajského soudu ve svém důsledku podle navrhovatele znamenal odepření výkonu jedné z podstatných složek vlastnického práva - totiž práva dispozičního.
Zároveň navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil zákon č. 142/1947 Sb., neboť tento zákon je v rozporu s obecně uznávanými právními zásadami.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Je nepochybné, že vlastnictví k předmětným pozemkům přešlo na čs. stát rozhodnutím Ministerstva zemědělství, čj. 19.570/R-12/IX/1948, ze dne 28. 2. 1948 a rozhodnutím téhož orgánu čj. 95.626/48-IX/B-23, ze dne 18. 9. 1948, v rámci revize prvé pozemkové reformy a Fond neprokázal, že by mu bylo v pozdější době obnoveno. Své stanovisko opíral Fond výhradně o rozsudek Okresního soudu v Přerově, čj. 11 C 37/94-12. V tomto rozsudku však okresní soud rozhodoval o žalobě na vyklizení přesně určených pozemků. To znamená, že mohl (prejudiciálně) jednat jen o určení vlastnictví k pozemkům, které měly být vyklizeny a nelze z rozsudku vyvozovat, že by soud určil, že Fond je vlastníkem všech pozemků zapsaných na LV č. 2637 pro obec a k.ú. K., neboť tímto problémem se okresní soud vůbec nezabýval. Jestliže Fond v ústavní stížnosti namítal, že mu byl odepřen výkon jedné z podstatných složek vlastnického práva - totiž právo dispoziční (a tím nepřímo konstatoval, že bylo porušeno jeho vlastnické právo), je na tomto místě třeba uvést, že ústavní ochrana je poskytována vlastnickému právu existujícímu, nikoliv pouze tvrzenému. Pakliže navrhovatel své vlastnické právo neprokázal, nemohla mu být příslušná ústavní ochrana poskytnuta.
Na základě výše uvedených úvah proto Ústavní soud dospěl k závěru, že jednáním Krajského soudu v Ostravě nebylo porušeno navrhovatelovo základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto mu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
K návrhu na zrušení zákona č. 142/1947 Sb. (včetně jeho novely provedené zákonem č. 44/1948 Sb.) pak nelze než uvést, že pokud byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, takové rozhodnutí se promítne i do návrhu podaného z hlediska ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže sama ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a tedy věcného projednání neschopnou, není za těchto okolností dána ani základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona (či jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení). Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) jednoduše a z hlediska zákona o Ústavním soudu neodpovídajícím způsobem přenášela na všechny (tedy i ty, kteří nebyli ve sféře vlastních zájmů nijak dotčeni), jež takové oprávnění nemají. S poukazem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zrušení označeného zákona podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu