ECLI:CZ:US:1999:3.US.21.99
sp. zn. III. ÚS 21/99
Usnesení
III. ÚS 21/99-15
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 13. května 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, č. j. 30 Cdo 1570/98-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 1998, č. j. 18 Co 440/97-107, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. ledna 1997, č. j. 8 C 438/95-75, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným 14. ledna 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, č. j. 30 Cdo 1570/98-120, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 7 č. j. 8 C 438/95-75 a Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 440/97-107, který jej potvrdil, byla zavázána vyklidit byt v Praze 7 na ul. U. č. 1 ve lhůtě 3 měsíců a současně byl zamítnut její návrh na určení, že se stala uživatelkou označeného bytu
po zemřelé J. B. Oběma rozsudky a odmítnutím dovolání proti nim se cítí dotčena na právech, zaručených čl. 14, 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 91, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy. Podle jejího přesvědčení soudy nerespektovaly kautely pro hodnocení důkazů dle §132 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu a svá rozhodnutí opřely pouze o důkazy vedlejších účastníků. Poukázala dále na situaci, v níž se po rozhodnutí soudu ocitla - sama pečuje o dítě, její sociální postavení je tíživé, nemá možnost jakéhokoliv jiného bydlení. Proto navrhla zrušení označených rozsudků soudu I. a II. stupně a usnesení Nejvyššího soudu.
III. ÚS 21/99-16
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutí v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1570/98-120 nebylo zjištěno porušení práv, jichž se navrhovatelka v ústavní stížnosti dovolává. Pokud jde o přípustnost dovolání a důvody, pro které bylo odmítnuto, odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je přiléhavé a vyčerpávající, a proto návrh, směřující proti němu, byl shledán zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 1998 byla podána po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 citovaného zákona, stejně jako stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, která je také stížností nepřípustnou [§72 odst. 1 písm. a),
odst. 2 a 4, §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pro výše uvedené byl návrh v celém rozsahu odmítnut [§43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poněvadž byl návrh odmítnut, netrval Ústavní soud již na odstranění vady předložené plné moci, která nebyla v souladu s §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda III. senátu Ústavního soudu