Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.03.1999, sp. zn. III. ÚS 210/98 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 33/13 SbNU 241 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.210.98

sp. zn. III. ÚS 210/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 3. 3. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatele H. K., zastoupeného Mgr. D. S., Národní 25, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 4 To 103/98, týkající se procesní vady stran utajených svědků, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 1998 (4 To 103/98-103) a tvrdil, že tímto rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem jako orgán veřejné moci porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy ústavně zaručené základní právo plynoucí z ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně (obdobně jako obecný soud I. stupně a policejní orgány činné v přípravném řízení) v jeho trestní věci vyslýchaly jej usvědčující svědky (J. Ch. a J. N.) pod utajením (§55 odst. 2 tr. ř.), ačkoli pro takový postup podmínky stanovené zákonem nebyly splněny. Tímto procesním postupem ztížily orgány veřejné moci jeho obhajobu nad rámec stanovený zákonem, a proto - též s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci van Mechelen a spol. versus Nizozemí a další) navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil. Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení o ústavní stížnosti (§76 odst. 1 zákona) k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ní sdělením předsedy dotčeného senátu (§30 odst. 3 zákona) vyjádřil tak, že její vývody odmítl, poukázal na to, že obsahově totožnými námitkami pojatými do odvolání stěžovatele do rozsudku soudu I. stupně se jako soud odvolací zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí k nim zaujal (odmítavé) stanovisko, a proto, aniž by učinil konečný návrh, na ně jako dostačující odkázal. Vedlejší účastník řízení, Okresní státní zastupitelství v Teplicích, byv o podané ústavní stížnosti a nařízeném ústním jednání uvědoměn, se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil a ústního jednání se nezúčastnil. Ústavní stížnost není důvodná. Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak především z obsahu spisu obecného soudu (2 T 119/97 Okresního soudu Teplice) je patrno, že stěžovatel byl stíhán a posléze pravomocně odsouzen pro trestný čin ve smyslu §187 odst. 1 tr. z., jehož se - stručně řečeno - dopustil tím, že od ledna 1996 do svého zadržení (23. dubna 1997) v Teplicích prodal dvěma osobám drogu heroin o celkové hmotnosti přes 2 gramy; z inkriminovaného trestného činu byl podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů usvědčen osobami, jímž drogu prodal, a které v průběhu celého řízení byly vyslýchány pod utajením, vždy však v přítomnosti obhájce stěžovatele, byť byla při těchto výsleších učiněna opatření bránící tomu, aby vyslýchaní svědci nepřišli s obhájcem do přímého styku; při těchto procesních úkonech byla obhájci orgány činnými v trestním řízení poskytnuta možnost plné intervence (viz protokoly z přípravného řízení a hlavního líčení). Ústavní soud při posuzování stěžovatelovy ústavní stížnosti vycházel z přesvědčení, že hodnocení ústavnosti stran zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv (svobod) je třeba posuzovat pod několika aspekty; ve smyslu dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k prvému aspektu náleží posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu (§68 odst. 2 zákona), když dalšími jsou hodnocení dodržení (ústavních) procesních práv a posouzení ústavně souladné interpretace a aplikace hmotného práva. V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného práva, zatímco problematikou ústavnosti aplikovaného procesního práva (důkaz plynoucí z výpovědí svědka vyslýchaného pod utajením) se zabýval obzvlášť zevrubně a pečlivě, a to jak z podnětu námitek stěžovatele, tak - a to především - pro aspekty vyplývající z nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 46, Praha 1995 a ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb.), jímž svého času Ústavní soud zrušil tehdy platné ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. a v němž také vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením lze pokládat za ústavně souladný. V intencích označeného nálezu za rozhodující kritéria ústavnosti zmíněného institutu nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž jak si je Ústavní soud dobře vědom - při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází; Ústavní soud konstatuje, i když si lze představit procesní úpravu přesnější, že obě vpředu naznačené zásady zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě dodržel, a to jak ustanovení §55 odst. 2 tr. ř., tak v ustanovení §209 odst. 2 tr. ř., dle něhož "byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena podle §55 odst. 2 tr. ř. učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti". Ústavní soud nepřehlíží závažnost posuzované problematiky, v níž dochází ke zřetelné kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé, konkrétněji, neopomíjí kolizi mezi (ústavně zaručeným) právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osob vyslýchaných jako svědci. Již ve zmíněném nálezu Ústavní soud konstatoval, že naznačenou kolizi lze v moderním ústavním státě řešit jen zásadou proporcionality, tedy zásadou pečlivého vyvážení obou v kontrapozici stojících základní práv, s tím ovšem, že tam, kde zákonodárce dá přednost jednomu z nich, je povinen minimalizovat zásah do dotčeného práva druhého. Podle přesvědčení Ústavního soudu zmíněné požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§55 a §209 tr. ř.). A margo posuzované ústavní stížnosti jeví se potřebné dodat, že podstata jejího tvrzení směřuje k závěru ostatně zcela zřetelně vyjádřenému, totiž že s ohledem na způsob dokazování v přípravném řízení "institut tajných svědků byl zneužit ve stěžovatelův neprospěch"; s tímto závěrem se však Ústavní soud po bedlivé úvaze neztotožnil. S ohledem na to, co bylo vyloženo již dříve, jakkoli dokazování provedené výslechem svědků pod utajením může v trestním řízení - v zásadě - zasáhnout do práv obhajoby, rozsah a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení posuzovat podle konkrétních okolností dané věci. Z obsahu protokolů o výsleších svědků J. Ch. a J. N. vyslechnutých pod utajením tak, jak jsou založeny ve spise obecného soudu, je patrno, nejen že těmto procesním úkonům byl přítomen obhájce stěžovatele, ale že také měl při provádění těchto důkazů, jak o tom svědčí kupř. jím položené otázky, zcela neomezenou možnost intervence; lze proto důvodně usoudit, též s ohledem na provedenou fotorekognici (opakovanou i v průběhu hlavního líčení), že co do skutkových zjištění z těchto důkazů plynoucích, nevyvstávají pochybnosti o tom, že tyto procesní úkony byly provedeny v souladu se zásadami danými trestním řádem a že tímtéž způsobem byly obecnými soudy vyhodnoceny. Jakkoli bylo v posuzované věci postavení obhajoby ztíženo, stupeň tohoto omezení, s přihlédnutím k povaze odsouzeného trestného činu a již zmíněným okolnostem, nejeví se nikterak významným a nedosahuje stupně, který by již vykazoval znaky protiústavnosti, neboť otázka skutečné identity dotčených svědků nejeví se vzhledem k obsahu jejich výpovědí nikterak významná a z hlediska úplnosti dokazování je nerozhodná, a to přesto, že obecné soudy jak I., tak II. stupně při zdůvodnění svého postupu ve smyslu §55 odst. 1 a §209 tr. ř. měly odůvodnění svých rozhodnutí věnovat větší pozornost a zákonné znaky při aplikaci označených ustanovení zákona podrobněji vyložit, než jak se v odůvodněních jejich rozhodnutí stalo. Ústavní soud ve svých úvahách neopomenul ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jak se jí stěžovatel dovolával, a vážil, zda zásady vyložené tímto soudem v případech Doorson nebo Mechelen lze vztáhnout i k posuzované ústavní stížnosti; po rozboru stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva však dospěl k závěru, že až dosud nejde o ustálenou judikaturu na podkladě interpretace článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a dále, že označené případy Doorson a zejména van Mechelen již pro svou povahu nejsou s ústavní stížností stěžovatele a postavením stěžovatele v řízení před obecnými soudy srovnatelné. Ze všech těchto důvodů shledal Ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost jako nedůvodnou a jako o takové rozhodl zamítavým výrokem (§82 odst. 1 zákona). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 3. března 1999