ECLI:CZ:US:1999:3.US.216.99
sp. zn. III. ÚS 216/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelky A. H., zastoupené JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 1999, čj. 19 Co 212/98-88, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 30. 4. 1999 návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 1999, čj. 19 Co 212/98-88, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně, sp.zn. 4 C 165/96 a z něj zjistil, že dne 13. 9. 1996 podala navrhovatelka žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou dne 8. 1. 1996 prodala žalované L. Š. dům č. 176 se stavební parcelou č. 623/1 a objekt občanské vybavenosti na stavební parcele č. 623/2, zapsané na LV č. 3707 pro kat. území J. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Žalobu odůvodňovala tím, že v době prodeje předmětných nemovitostí byla v pracovní neschopnosti a její zdravotní stav zapříčinil, že nebyla způsobilá právních úkonů. Smlouva byla tudíž podle jejího tvrzení neplatná.
Okresní soud v Jičíně dne 23. 2. 1998 rozsudkem, čj. 4 C 165/96-50, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy na předmětné nemovitosti spočívá v nutnosti vyznačit změnu v evidenci nemovitostí, tedy, aby ji Katastrální úřad v Jičíně vyznačil jako vlastníka předmětných nemovitostí namísto žalované. Soud dospěl k závěru, že žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy není důvodná, protože žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. O důvodech neplatnosti smlouvy nepředložila žalobkyně jediný důkaz.
Proti uvedenému rozsudku podala navrhovatelka odvolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci. Podle navrhovatelky nebyl hodnocen její zdravotní stav, který v kritické době vylučoval plnohodnotné jednání.
Krajský soud v Hradci Králové dne 2. 2. 1999 rozsudkem, čj. 19 Co 212/98-88, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek odůvodnil tak, že naléhavý právní zájem je třeba zkoumat vždy se zřetelem ke konečnému smyslu rozhodnutí. Zápisy o právních vztazích k nemovitostem je možné provádět jen v podobě záznamu podle zákona č. 265/1992 Sb. Podkladem k záznamu může být pouze soudní výrok o určení vlastnictví. Rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy z tohoto hlediska jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí nepostačuje. Žalobkyně nemohla na základě rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy dosáhnout zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Z toho vyplývá, že navrhovatelka nemohla mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové navrhovatelka napadla návrhem, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci [v nesprávném výkladu ust. §80 písmeno c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")], čímž měla být porušena její základní práva daná čl. 36 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítala, že napadený rozsudek předpokládá nerespektování soudního zjištění. Rozsudek o neplatnosti kupní smlouvy by byl argumentem pro účastníky sporu, kteří do rozhodnutí soudu nejsou schopni dostatečně kvalifikovaně posoudit způsobilost smluvního partnera k učinění právního úkonu. Na základě rozsudku bylo možno dosáhnout reparace předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 6. 10. 1999 uvedl, že určovací žaloba podle §80 o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak a v případech, kdy určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Jestliže otázka platnosti smlouvy, o níž má být na základě žaloby rozhodnuto, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, lze-li žalovat přímo na určení samotného práva. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení bylo nutno zkoumat také se zřetelem ke konečnému smyslu rozhodnutí, jehož vydání se žalobkyně domáhala, tedy zápisu do katastru nemovitostí.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Po zvážení všech rozhodných skutečností, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí, vyjádření obecného soudu i argumentace navrhovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Z jeho obsahu vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Z předmětného spisu Okresního soudu v Jičíně vyplývá (a navrhovatelka to ostatně ani nenamítá), že jednáním obecných soudů nebylo porušeno navrhovatelčino právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Soudy provedly navrhované důkazy a své rozhodnutí řádně zdůvodnily. Neúspěch ve sporu nelze sám o sobě považovat za porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Soudy v souzeném případě postupovaly ústavně konformním způsobem, když dospěly k závěru, že navrhovatelka, jako žalobkyně, neprokázala naléhavý právní zájem na určení, kterého se žalobou domáhala. Neúspěch ve sporu si tedy zavinila sama nesprávnou žalobou, kteroužto skutečnost nelze napravovat prostřednictvím návrhu podaného Ústavnímu soudu. Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že pokud navrhovatelka namítala svou nezpůsobilost k právním úkonům, z níž vyvozovala neplatnost kupní smlouvy, namítala ji jen pro období, kdy uzavírala žalobou napadenou kupní smlouvu, nikoliv pro dobu podání žaloby.
Pokud jde o namítané porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, Ústavní soud neshledal ani tu porušení navrhovatelčiných základních práv. Zmíněný článek stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudem, jinými orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Toto právo nelze vykládat tak, že by každému stát, potažmo soud, musel zajistit kvalifikovanou právní pomoc. Podstatou zmíněného základního práva je, že soud nemůže bránit nikomu, aby zajistil příslušnou právní pomoc, v případech stanovených zákonem je tato právní pomoc povinná. Ústavní soud zjistil, že navrhovatelce nebylo bráněno, aby si sjednala právní pomoc advokáta již od počátku řízení. Skutečnost, že tak učinila až dne 12. 1. 1998, tedy značnou dobu po zahájení řízení, nelze vyčítat obecným soudům, ani ji posuzovat jako porušení jejího základního práva.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu