ECLI:CZ:US:1999:3.US.217.99
sp. zn. III. ÚS 217/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. L. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2301/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 1999 (26 Cdo 2301/98-64) a tvrdila, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); aniž by však toto své tvrzení blíže rozvedla nebo odůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí (viz shora) svým nálezem zrušil.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu se podává, že tento soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky podané (ve věci 25 C 15/94 Obvodního soudu pro Prahu 4) do rozsudku soudu odvolacího (Městského soudu
v Praze - 51 Co 209/97-48) odmítl, když byl zjistil, že tento opravný prostředek byl podán po zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je zaměřeno na objasnění okolností, z nichž podle jejího přesvědčení vyplývají důvody zvláštního zřetele hodné (jednak existence omylu, pod jehož vlivem "jednala v dobré víře, že zákonná lhůta k tomuto úkonu (sc. podání dovolání) zůstává zachována" a dospívá k závěru, že v "odmítnutí dovolání..., prostřednictvím něhož měla možnost zabránit hrozící exekuci (vyklizení bytu)", spočívá
v porušení ústavně zaručeného práva zmiňovaného již dříve.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Lhůta k podání dovolání, jak ostatně dostatečně zřetelně v napadeném rozhodnutí vyložil obecný soud, stěžovatelce uplynula 12 dnů předtím než tento opravný prostředek byl s určením pro obecný soud I. stupně svěřen k poštovní přepravě; závěry, které z této skutečnosti dovolací soud vyvodil zcela odpovídají zákonu (§240 odst. 1 o. s. ř.) a již proto jim nelze ani z ústavněprávního hlediska nic vytknout, zejména jestliže zákonem stanovená lhůta k podání dovolání je takového druhu, že její zameškání nelze prominout (§240 odst. 2 al. 2 o. s. ř.). Jsou proto zcela nerozhodné okolnosti, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje a nelze z nich v její prospěch nic vytěžit ani pod aspekty zásad čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Byla proto ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána samotnými důvody, pro které dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila potřeba zabývati se vadami stran vykázaného zastoupení (§30 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. září 1999