ECLI:CZ:US:1999:3.US.219.99
sp. zn. III. ÚS 219/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky ing. M. B., zastoupené JUDr. D. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 7 Co 3314/98-48, ze dne 29. 1. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 30. 4. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 3. 5. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 7 Co 3314/98-48, ze dne 29. 1. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku, čj. 8 C 573/98-24, ze dne 14. 9. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na určení neplatnosti darovací smlouvy. Podle názoru navrhovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále bylo porušeno ustanovení čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 8 C 573/98, vedený u Okresního soudu v Písku a dále spis, sp. zn. 2 C 422/97, vedený u téhož soudu. Ze spisu, sp. zn. 8 C 573/98, Okresního soudu v Písku Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou u tohoto soudu domáhala určení, že darovací smlouva uzavřená dne 9. 10. 1991 mezi prvním žalovaným (manžel navrhovatelky) jako obdarovaným a druhou žalovanou (tchyně navrhovatelky) jako dárkyní, jíž se do výlučného vlastnictví obdarovaného převáděla rekreační chata na pozemku č.p. 222/7, zapsaná na LV č. 392 pro k.ú. V. u Katastrálního úřadu v Písku, je absolutně neplatná. Důvodem pro určení neplatnosti podle navrhovatelky byla skutečnost, že žalovaná nemohla být dárkyní předmětné nemovitosti, protože se nikdy nestala vlastníkem této nemovitosti z toho důvodu, že chata byla postavena výhradně z finančních prostředků pocházejících ze společného majetku žalobkyně a žalovaného jako manželů. Protože podle napadnuté darovací smlouvy je žalovaný označen jako výhradní vlastník, cítila se navrhovatelka poškozena na svých právech výrazným zmenšením majetku ve společném jmění jejím a žalovaného. Dalším důvodem pro uvedenou žalobu byla podle názoru navrhovatelky skutečnost, že by mohlo hrozit nebezpečí převodu tohoto majetku ze strany žalovaného na třetí osobu a tím by došlo k poškození oprávněných zájmů navrhovatelky a dětí z manželství mezi navrhovatelkou a žalovaným.
Okresní soud v Písku rozsudkem, čj. 8 C 573/98-24, ze dne 14. 9. 1998, žalobu zamítl s odůvodněním, že navrhovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Po posouzení argumentace navrhovatelky o svém naléhavém právním zájmu dospěl tento soud k závěru, že naléhavý právní zájem neprokázala. Jestliže navrhovatelka tvrdí, že je bezpodílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, pak by spíše měla žalovat o určení tohoto svého vlastnického práva a případný úspěch v takovém sporu by mohl prostřednictvím rozsudku vytvořit pro navrhovatelku listinu způsobilou vkladu do katastru nemovitostí. Případné určení neplatnosti darovací smlouvy však navrhovatelce jako listina pro vklad do katastru nemovitostí nedostačuje. Dále soud I. stupně uvedl, že pokud navrhovatelka tvrdí, že neplatnost předmětné darovací smlouvy musí soud určit, aby ona mohla zabránit žalovanému ve výlučné dispozici s nemovitostí, pak je i tento argument lichý, protože pokud by navrhovatelka byla skutečnou spoluvlastnicí nemovitosti, pak by každý další právní úkon vztahující se k této nemovitosti mohla napadnout z titulu relativní neplatnosti podle §145 odst. 1 a §40a občanského zákoníku. Vzhledem k nedostatku právního zájmu musel proto soud I. stupně návrh zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, v němž namítala, že soud I. stupně nedostatečně zhodnotil skutkový stav věci, protože nepřihlédl ke skutečnosti, že chata byla vybudována ze společných prostředků navrhovatelky a žalovaného, což připouští i druhá žalovaná, která však z důvodu svého závažného onemocnění nebyla ve věci slyšena, sama však projevila vůli, že se jednání chce zúčastnit a změnit dosavadní stav. Dále navrhovatelka žádala výslech dalších svědků, kteří by mohli uváděné skutečnosti potvrdit. Navrhovatelka rovněž nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že ve věci neprokázala naléhavý právní zájem, a tento svůj názor blíže rozvedla. O odvolání rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem, čj. 7 Co 3314/98-48, ze dne 29. 1. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je nejen prokázání naléhavého právního zájmu, ale také prokázání věcné legitimace k takové žalobě. Aktivní věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o němž se v řízení jedná. Navrhovatelka nebyla účastnicí darovací smlouvy, protože smlouva byla uzavřena výlučně mezi druhou žalovanou jako dárkyní a prvním žalovaným jako obdarovaným, a proto nemá aktivní věcnou legitimaci k podání předmětné žaloby. Odvolací soud dospěl k názoru, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný, a proto ho podle §219 o.s.ř. potvrdil. S ohledem na tento právní názor pak odvolací nepovažoval za potřebné doplňovat řízení o nové výslechy obou žalovaných a předvolávat navržené svědky.
Ze spisu, sp. zn. 2 C 422/97, vedeného u Okresního soudu v Písku Ústavní soud zjistil, že v tomto řízení se navrhovatelka žalobou domáhala určení, že rekreační chata ev. č. 65 umístěná na pozemku č. 51, zapsaná na LV č. 262 pro k.ú. V. u Katastrálního úřadu v Písku a dále rekreační chata na pozemku p.č. 222/7 zapsaná na LV č. 392 pro k.ú. V. u téhož katastrálního úřadu (tato chata byla předmětem darovací smlouvy, jejíž neplatnost byla projednávána ve výše uvedeném řízení sp. zn. 8 C 573/98) jsou součástí společného jmění manželů (navrhovatelky a žalovaného manžela). V tomto řízení Okresní soud v Písku rozsudkem, čj. 2 C 422/97-41, ze dne 13. 11. 1997 určil, že obě uvedené nemovitosti patří do společného jmění manželů. Odvoláním žalovaného byl napaden výrok tohoto rozsudku ve vztahu k chatě na pozemku p.č. 222/7 ve V. a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 207/98-90, ze dne 25. 3. 1998, byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žaloba na požadované určení se zamítá. Tento rozsudek odvolací soud odůvodnil tím, že na požadovaném určení, že chata patří do společného jmění manželů, není dán právní zájem. Pro případ převodu chaty jedním ze spoluvlastníků má druhý spoluvlastník právo námitky relativní neplatnosti podle §40a občanského zákoníku a v případném řízení o neplatnosti právního úkonu by se řešila otázka, zda chata patří do společného jmění manželů.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 7 Co 3314/98-48, ze dne 29. 1. 1999, vydaném v řízení, pod sp. zn. 8 C 573/98, podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru bylo tímto rozsudkem zasaženo do jejího ústavního práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny a dále do práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zásah do vlastnického práva spatřovala navrhovatelka ve skutečnosti, že ačkoliv žádný z účastníků darovací smlouvy nepopírá, že se na základě své práce a společných finančních prostředků stali bezpodílovými spoluvlastníky chaty manželé B. (navrhovatelka a první žalovaný), soud svým rozhodnutím znemožnil konstituování této nesporné skutečnosti zápisem do katastru nemovitostí. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala navrhovatelka v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích odůvodnil své potvrzující rozhodnutí skutečností, že navrhovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na určení neplatnosti darovací smlouvy, protože sama nebyla účastnicí této smlouvy. Soud se podle jejího názoru nesprávně omezil pouze na konstatování, že navrhovatelka není účastnicí smlouvy, ale pominul skutečnost, že je účastnicí práva, o něž v řízení jde, tj. účastnicí práva spoluvlastnického. Konstatováním nedostatku aktivní věcné legitimace bylo tedy stěžovatelce upřeno právo na spravedlivý proces. Porušení svého práva spatřovala navrhovatelka i v tom, že soud neprovedl výslechy navrhovaných svědků a nepřihlédl k listinným dokladům, zejména k prohlášení druhé žalované, jímž chtěla do řízení zasáhnout, a ke skutečnosti, že i první žalovaný nepopřel, že předmětná nemovitost byla vybudována ze společných prostředků. Dále navrhovatelka poukazovala na situaci, která existovala v souvislosti s dřívějším řízením, vedeným pod sp. zn. 2 C 422/97. Navrhovatelka na základě uvedených skutečností žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 7 Co 3314/98-48, ze dne 29. 1. 1999.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení své vyjádření k návrhu na zahájení řízení. K věci Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že se jednalo o darovací smlouvu ze dne 9. 10. 1991, registrovanou Státním notářstvím v Písku dne 25. 10. 1991 pod sp. zn. R I 958/91, podle které druhá žalovaná darovala svému synovi (prvnímu žalovanému) rozestavěnou rekreační chatu na parcele č. 222/7 ve V. a poz. parcelu p.č. 222/7 tamtéž v hodnotě 85.611,- Kč. Stavební povolení ke stavbě rekreační chaty vydal druhé žalované ONV v Písku, odbor výstavby a územního plánování dne 7. 8. 1990, čj. Výst.: 332-6/1384/90/Hub. Předmětem darovací smlouvy byla nejen rozestavěná chata, ale i pozemková parcela, kterou vlastnila druhá žalovaná podle kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1990, registrované Státním notářstvím v Písku pod sp. zn. R I 441/90. Již z uvedeného důvodu nemůže obstát žaloba navrhovatelky i odvolací návrh, aby bylo určeno, že celá smlouva sp. zn. R I 958/91 je neplatná. Určení částečné neplatnosti nebylo navrhováno. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka nebyla účastnicí darovací smlouvy, dovodil odvolací soud, že nemá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř., protože nebyla účastna předmětného právního vztahu. Z uvedeného důvodu již odvolací soud nezkoumal, zda navrhovatelka na určení neplatnosti darovací smlouvy má naléhavý právní zájem. Soud I. stupně dovodil, že navrhovatelka takový naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá, protože ani rozsudek s určovacím výrokem o neplatnosti darovací smlouvy není vkladu schopnou listinou do katastru nemovitostí. Krajský soud dále ve vyjádření uvedl, že v žádném případě nezasáhl do vlastnického práva navrhovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny, protože navrhovatelka má možnost namítnout relativní neplatnost případného právního úkonu prvního žalovaného o převodu předmětné nemovitosti, případně uplatnit pohledávku z vnosu společných prostředků do výlučného vlastnictví prvního žalovaného v případě vypořádání společného jmění manželů. Krajský soud byl rovněž toho názoru, že provedeným řízením neporušil čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhovatelce neodňal právo na spravedlivý proces, stejně tak jako neporušil ust. čl. 90 věta první Ústavy ČR. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem návrh zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jedině tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany Listinou zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Především je nutno konstatovat, že Ústavní soud nemohl přezkoumávat řízení vedené pod sp. zn. 2 C 422/97, u Okresního soudu v Písku a rozhodnutí v tomto řízení vydaná, protože tato rozhodnutí návrhem nebyla a ani vzhledem ke lhůtě pro podání ústavní stížnosti napadena být nemohla. Z tohoto důvodu se ani Ústavní soud nezabýval tvrzeními, obsaženými v návrhu, vztahujícími se k tomuto řízení. Ústavní soud pouze tento soudní spis využil jako důkaz navržený oběma účastníky řízení.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích tvrdila navrhovatelka, že jím bylo porušeno její spoluvlastnické práv k předmětné chatě. Ústavní soud však dospěl k závěru, že rozsudkem, jímž byl zamítnut návrh na určení neplatnosti darovací smlouvy, kterou byla tato nemovitost spolu s pozemkem převedena do vlastnictví jednoho z event. spoluvlastníků, nemohlo být tvrzené spoluvlastnické právo navrhovatelky porušeno. Z tohoto pohledu lze uvést, že spoluvlastnické právo ke společnému jmění manželů je právem absolutním a nemůže být narušeno darovací smlouvou (tj. závazkovým právním vztahem), kde obdarovaným je jeden ze spoluvlastníků. Manželé jako spoluvlastníci jsou při nakládání se společným jmění chráněni i proti sobě tak, že podle §145 odst. 1 občanského zákoníku běžné záležitosti týkající se společného jmění může vyřizovat každý z manželů, v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon relativně neplatný (§40a občanského zákoníku). Mezi běžné záležitosti rozhodně nepatří převod nemovitého majetku na osobu třetí, a proto by se navrhovatelka mohla žalobou o určení relativní neplatnosti svého práva domáhat. V dané věci musel přisvědčit závěrům Krajského soudu v tom, že navrhovatelka k žalobě o určení absolutní neplatnosti darovací smlouvy nebyla aktivně legitimována, protože nebyla účastnicí uvedeného závazkového právního vztahu. Současně však se ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně potud, že ve věci nebyl dán naléhavý právní zájem, protože požadované určení, byť konstatované rozsudkem, by nebylo listinou schopnou vkladu do katastru nemovitostí.
Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení navrhovatelky, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Především porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ve skutečnosti, že obecný soud neakceptoval právní názory a tvrzení navrhovatelky. Pokud jde o námitku, že odvolací soud nevyslechl další navrhované svědky, dospěl Ústavní soud k závěru, že právo navrhovatelky na spravedlivý proces tím porušeno nebylo, protože je právem soudu rozhodnout, zda bude provádět další důkazy či nikoliv, svoje závěry však musí v odůvodnění rozebrat. Krajský soud v napadeném rozsudku jednoznačně uvedl, proč se nezabýval dalším dokazováním a jak může navrhovatelka uplatnit své vložené prostředky.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu