ECLI:CZ:US:1999:3.US.222.99
sp. zn. III. ÚS 222/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelky JUDr. M. S., správkyně konkurzní podstaty, zastoupené JUDr. P. B., advokátem, na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 1999, čj. 30 Ca 135/99-12, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 3. 5. 1999 návrh na zahájení řízení, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojila proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 1999, čj. 30 Ca 135/99-12, s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva. Zároveň navrhovala zrušení ust. §250j odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a domáhala se autoritativního výkladu §14 odst. 1 písmeno c) a i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Přípisem ze dne 22. 9. 1999 pak návrh změnila tak, že požadovala pouze zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 30 Ca 135/99 a z něj zjistil, že dne 13. 4. 1999 podala navrhovatelka, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce První české obchodní a.s. žalobu proti Finančnímu úřadu Cheb, ve které požadovala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 1999, čj. 25804/99/123920/0998 a předchozího rozhodnutí v téže věci čj. 102456/97/123920/PJ, týkajících se daně z přidané hodnoty.
Krajský soud v Plzni dne 20. 4. 1999 usnesením, čj. 30 Ca 135/99-12, řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že prvé rozhodnutí bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Chebu, vydaným podle §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Tímto rozhodnutím správce daně převedl přeplatek na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku daně. Správce konkurzní podstaty napadl toto rozhodnutí reklamací. Druhým rozhodnutím rozhodl žalovaný o opravném prostředku tak, že reklamaci nevyhověl. O.s.ř. nezakládá neomezenou pravomoc soudů k přezkumu správních aktů. Základním předpokladem je, že se musí jednat o rozhodnutí, kterým orgán veřejné správy definitivním způsobem zasáhl do žalobcovy hmotně právní pozice. Ustanovení §248 odst. 2 a 3 o.s.ř. navíc výslovně vylučuje z kompetence soudů i určitá rozhodnutí, jimiž dochází k zásahu do hmotných práv účastníků. Podle §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. soudům nepřísluší přezkum rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Pojem "procesní rozhodnutí" zahrnuje podle krajského soudu jak rozhodnutí upravující vlastní postup řízení, tak i rozhodnutí, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z hmotného práva, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je žalobou napadené rozhodnutí rozhodnutím procesním. Správce daně jím totiž řešil převedení přeplatku zjištěného u daně jedné na existující nedoplatek u daně jiné téhož daňového subjektu. Svým rozhodnutím správce daně nezaložil daňovému subjektu nově daňovou povinnost, dokonce ani nerozšířil stávající povinnost, pouze zákonem stanoveným způsobem reagoval na zjištění existence přeplatku na dani jedné a nedoplatku na dani druhé. Hmotně právní povinnost úpadce platit daň vyplývá ze zcela jiného rozhodnutí, které bylo výsledkem daňového řízení nalézacího. Soud proto ve smyslu §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavil.
Citované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 1999, čj. 30 Ca 135/99-12, napadla navrhovatelka ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 5. 6. 1999 a podáním ze dne 22. 9. 1999, ve které uvedla, že krajský soud nesprávně právně posoudil napadené rozhodnutí jako procesní, když se jedná o rozhodnutí hmotně právního charakteru, neboť jeho skutečným důsledkem je snížení konkurzní podstaty úpadce. Současně bude Finanční úřad o příslušnou částku oproti jiným konkurzním věřitelům zvýhodněn. Rozhodnutí Finančního úřadu porušuje ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. Soud vzal při svém rozhodování podle navrhovatelky v úvahu pouze právní předpis upravující správu daní a poplatků, nikoliv již zákon o konkurzu a vyrovnání. Tím byl nepřípustně oproti jiným konkurzním věřitelům zvýhodněn správce daně, což je v rozporu se zákonem o konkurzu a vyrovnání. V uvedených skutečnostech spatřovala navrhovatelka uplatnění nerovného postavení účastníků před soudem a tudíž porušení svých základních práv, daných čl. 10 Ústavy, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení ve smyslu §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve svém vyjádření ze dne 8. 7. 1999 uvedl, že účastníky řízení v dané věci byla žalobkyně, jako správkyně konkurzní podstaty a Finanční úřad v Chebu, který rozhodl v posledním stupni. Soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení a shledal, že je v dané věci vyloučena kompetence soudu. Navrhovatelka podle krajského soudu nerozlišovala mezi právními normami veřejnoprávní povahy (zákon č. 337/1991 Sb.) a soukromoprávní povahy (zákon č. 328/1991 Sb.). Navrhovatelka namítá porušení Listinou zaručeného základního práva procesní povahy, avšak s nepřípadnou argumentací z oblasti hmotně právní.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Návrh je zjevně neopodstatněný. Navrhovatelka jím napadá usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 1999, čj. 30 Ca 135/99-12, kterým bylo zastaveno řízení, neboť soud shledal, že ve smyslu ust. §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. není oprávněn napadená rozhodnutí přezkoumávat, protože se jedná o rozhodnutí procesní povahy. Předpokladem postupu soudu podle páté části, hlavy druhé o.s.ř. je jednak existence žalobou napadeného správního rozhodnutí, jednak žalobcovo tvrzení, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon. Soudnímu přezkumu však nepodléhají všechna rozhodnutí správních orgánů. Základním předpokladem přezkumu je, že napadeným rozhodnutím správní orgán definitivním způsobem zasáhl do žalobcovy hmotně právní pozice, dotkl se jeho veřejného subjektivního práva. Zákon přitom vylučuje v §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. ze soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy, včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách.
Rozhodnutí správního orgánu procesní povahy, zmíněné v citovaném ustanovení o.s.ř., je pojmem zjevně širším, než v jiných případech, použitých o.s.ř. Rozhodnutí správního orgánu, která podléhají přezkumu soudů, je rozhodnutí jako materiálně pravomocný a zpravidla i vykonatelný výsledek správního řízení o určité záležitosti, zasahující konečným způsobem do práv a povinností osob (Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání, C.H.Beck). Za "rozhodnutí" je třeba považovat jen rozhodnutí, která jsou skutečně způsobilá žalobce na právech zkrátit, kterými se projeví "moc práva" nabude-li rozhodnutí právní moci. Tedy rozhodnutí, kterým správní orgán autoritativně, vrchnostenským způsobem subjektivní oprávnění účastníka zakládá, mění nebo ruší, či autoritativně deklaruje, je výrok (enunciát) rozhodnutí. V souzeném případě tomu tak nebylo. Správní orgán svým rozhodnutím nezakládal, neměnil ani nerušil subjektivní právo navrhovatelky, nýbrž jen v souladu se zákonem řešil střet přeplatku na dani na straně jedné a nedoplatku a téže daně na straně druhé.
Soud tedy v daném případě postupoval ústavně konformním způsobem, když řízení zastavil, neboť nebyl oprávněn o žalobě rozhodovat. Námitka navrhovatelky, že soud nevzal v úvahu zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, není na místě. Navrhovatelka totiž nerozlišila, že v dané věci soud rozhodoval ve správním soudnictví podle páté části hlavy druhé o.s.ř., nikoliv podle ustanovení tohoto zákona, upravujících jiný, "běžný" druh řízení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu