ECLI:CZ:US:1999:3.US.225.99
sp. zn. III. ÚS 225/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelek A. B. a M. K., zastoupených JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 30 Ca 286/97-36, ze dne 2. 2. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 5. 5. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 6. 5. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 30 Ca 286/97-36, ze dne 2. 2. 1999, jímž bylo ve výroku II potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Rokycanech, čj. PÚ 151/91-2, ze dne 5. 5. 1997, kterým tento orgán podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") určil, že navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí specifikovaných, a to pozem. parcely č. 195 o výměře 0,0144 ha a části pozem. parcely č. 194 o výměře 1,0180 ha v kat. území E. Podle názoru navrhovatelek byla napadeným rozhodnutím porušena jejich práva zakotvená v čl. 11 odst. 3 a 4 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Rokycanech (dále jen "pozemkový úřad"), čj. PÚ 151/91-2(540/97) a spis, sp. zn. 30 Ca 286/97, Krajského soudu v Plzni. Ze spisu pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky jako oprávněné osoby uplatnily u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí, a to pozemkové parcely č. 195 o výměře 0,0144 ha a části poz. parcely č. 194 o výměře 1,0180 ha zapsaných pro k.ú. E., podle zákona o půdě, protože uvedené nemovitosti přešly na stát - Západočeské keramické závody, n.p. na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě). Po provedeném řízení pozemkový úřad vydal podle §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnutí, čj. PÚ 151/91-2 (540/97), ze dne 5. 5. 1995, jímž určil, že navrhovatelky nejsou vlastníky výše uvedených nemovitostí. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu - Západočeských keramických závodů, n.p. na základě kupní smlouvy ze dne 3. 6. 1977. Při posuzování restitučního titulu dospěl pozemkový úřad k závěru, že nemovitosti přešly na stát za nápadně nevýhodných podmínek, za něž lze považovat rozdíl mezi cenou nemovitostí podle tehdy platných cenových předpisů (5.740,- Kč), zjištěnou na základě znaleckého posudku, a vyplacenou cenou 4.129,60 Kč (rozdíl činí 28%). Naproti tomu pozemkový úřad dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni, protože oprávněné osoby pouze uváděly, že kupní smlouvu uzavíraly s vědomím, že stejně by předmětné pozemky mohly být vyvlastněny. Podle názoru pozemkového úřadu nelze poukaz na možnost vyvlastnění považovat za stav tísně, protože se nejednalo o vyvlastnění bez náhrady a použití tohoto institutu za určitých podmínek bylo upraven v právním řádu.
Proti uvedenému rozhodnutí podaly navrhovatelky opravný prostředek, o němž rozhodoval Krajský soud v Plzni. V opravném prostředku navrhovatelky namítaly, že správní orgán nesprávně hodnotil skutková zjištění a vyvodil vadné právní závěry. Vyjádřily přesvědčení, že tíseň spočívala v tehdy panujících politických poměrech, kdy občané si netroufali odporovat záměrům politické a státní moci, byť s nimi nesouhlasili. Krajský soud v Plzni spojil usnesením, čj. 30 Ca 287/97-30, ze dne 24. 2. 1998, řízení o tomto opravném prostředku (sp. zn 30 Ca 287/97) s řízením o opravném prostředku podaném samostatně druhou navrhovatelkou proti rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. PÚ 151/91-1(494/97), ze dne 30. 4. 1997 a nadále je vedl pod společnou spisovou značkou 30 Ca 286/97. Krajský soud projednával opravný prostředek v ústním jednání a ve věci rozhodl rozsudkem, čj. 30 Ca 286/97-36, ze dne 2. 2. 1999 tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. 151/91-2(540/97), ze dne 5. 5. 1997, potvrdil. Při tomto rozhodnutí vycházel Krajský soud v Plzni z toho, že navrhovatelky tvrdily, že kupní smlouva byla uzavřena za stavu tísně, neboť odmítnutí prodeje pozemků by vedlo k jejich vyvlastnění. Na tomto tvrzení, které nebylo doloženo žádným důkazem, setrvaly až do vydání správního rozhodnutí a neuváděly žádné další konkrétní projevy tísně. Správní orgán uzavřel správní řízení s tím, že poukaz na možnost vyvlastnění nelze vykládat jako stav tísně, neboť tento právní institut vyvlastnění ve veřejném zájmu existuje i v současné době v řadě právních řádů. Krajský soud se s tímto právním závěrem v plném rozsahu ztotožnil. Podle ustálené judikatury nelze za tíseň považovat situaci, kdy při jednání o výkupu nemovitostí by byl vlastník upozorňován na to, že v případě neakceptování návrhu kupní smlouvy mu bude nemovitost vyvlastněna. Postup upravený tehdy platnými právními předpisy nelze považovat za křivdu, k jejímuž odčinění by měly sloužit restituční předpisy. Navíc v konkrétním případě se navrhovatelky o těchto eventuálních následcích zmiňovaly pouze obecně aniž by tvrdily, že právě v jejich případě jim vyvlastněním bylo "vyhrožováno". Při projednávání opravného prostředku před soudem navrhovatelky výslovně označily dokazování za kompletní s tím, že nemají další důkazní návrhy. Námitka obsažená v opravném prostředku (tíseň lze spatřovat v tehdejších celkových politických a společenských poměrech) je irelevantní. Pokud by totiž zákonodárce měl na mysli obecně panující podmínky v rozhodném období považovat za tíseň, pak by všechny převody cestou kupní smlouvy, kde nabyvatelem byl stát nebo právnická osoba a které se uskutečnily v rozhodném období, prohlásil za neplatné, příp. by skutkovou podstatu restitučního titulu formuloval jinak. Na základě výše uvedeného dovodil Krajský soud v Plzni, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu netrpí nezákonnostmi, které uváděly navrhovatelky v opravném prostředku, a proto toto rozhodnutí potvrdil.
Proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni podaly navrhovatelky návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejich názoru byla napadeným rozhodnutím porušena jejich základní práva uvedená v čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a v čl. 36 Listiny. Porušení uvedených práv spatřovaly navrhovatelky v tom, že krajský soud nesprávně posoudil zjištěné skutečnosti. Podle jejich názoru právě to, že pozemky prodaly za cenu o 28% nižší, než odpovídalo platným cenovým předpisům, dokumentuje i skutečnost, že tyto pozemky odprodaly v tísni. Tíseň byla vyvolána i tehdy panujícími politickými poměry, protože v demokratickém a právním státě se nikdo dobrovolně ani nevzdává svého majetku ani jej neprodává pod cenou. Dále uvedly, že tehdejší funkcionáři národního výboru jim vyhrožovali, že pokud neprodají, špatně to s nimi dopadne. Navrhovatelky proto žádaly, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok II napadeného rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení. Krajský soud uvedl, že podle jeho názoru není ústavní stížnost důvodná. Zákon o půdě stanovil určité předpoklady, bez jejichž splnění nemůže být restituční nárok úspěšný. Tyto předpoklady jsou formulovány pro všechny fyzické osoby shodně, žádná není oproti jiné zvýhodněna. Soud v rámci přezkumného řízení posuzuje z pohledu stížnostních námitek, zda správní orgán znění zákona respektoval. V postupu správního orgánu soud neshledal nezákonnost. Skutečnost, že vyhodnocením provedených úkonů dospěl správní orgán i soud k negativnímu závěru, nemůže být sama o sobě hodnocena jako protizákonná. Soud má za to, že přijmout právní názor navrhovatelek o tom, že tíseň pramenila již z obecných politických poměrů, v tehdejší době panujících, by znamenalo postavit se na stanovisko, že v každém případě uvedený zákonný znak není třeba prokazovat. Tomu však neodpovídá formulace restitučních titulů. Dále soud uvedl, že právo navrhovatelek na spravedlivý proces respektoval jak správní orgán, tak i soud, navrhovatelky samy v přezkumném řízení v ústním jednání označily dokazování za úplné. Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh odmítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelky se domáhaly ochrany základních práv zaručených listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelek s právními závěry, které přijal jak pozemkový úřad, tak obecný soud. Nutno však obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgán nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené jim zákonem. V předmětné věci navrhovatelky tvrdily, že nemovitosti, jejichž navrácení žádaly, přešly do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V řízení před pozemkovým úřadem a následně i v přezkumném řízení soudním však navrhovatelky neprokázaly tíseň, která by v jejich konkrétním případě při uzavírání kupní smlouvy existovala a ani žádné důkazy v tomto směru jak správnímu orgánu, tak i soudu nenavrhovaly. V této souvislosti je irelevantní, uváděly-li navrhovatelky až v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, že jim bylo vyhrožováno funkcionáři národního výboru. Nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny skutečnost, že soud neprovedl důkaz, který mu nebyl nabídnut. Ústavní soud také při přezkoumání průběhu správního řízení i přezkumného řízení soudního dospěl k závěru, že pozemkový úřad i soud postupovaly v souladu s platnými předpisy, daly navrhovatelkám možnost účastnit se jednání, vystupovat před těmito orgány se svými návrhy a uvádět svá stanoviska, a proto konstatoval, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno právo navrhovatelek na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, Ústavní soud již také ve svých rozhodnutích uvedl, že Listina poskytuje ochranu především vlastnickému právu již existujícímu a ne právu, jehož existence je sporná. V předmětné věci se meritorně jednalo právě o prokázání existence takových skutečností, které by teprve založily nárok na vrácení uvedených nemovitostí. Navrhovatelkám se v řízení takové skutečnosti prokázat nepodařilo, i když procesně k tomu vytvořený prostor měly. I v tomto případě proto Ústavní soud dospěl k závěru, že vlastnické právo podle čl. 11 Listiny nebylo napadeným rozhodnutím soudu porušeno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu