ECLI:CZ:US:1999:3.US.240.99
sp. zn. III. ÚS 240/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatele MUDr. P. N., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 25. 2. 1999, čj. 15 Co 92/99-300, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel osobně podal dne 14. 5. 1999 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení, který směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 25. 2. 1999, čj. 15 Co 92/99-300, s tvrzením že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp.zn. P 152/97 a z něj zjistil, že dne 9. 8. 1991 podala V. N. Okresnímu soudu v Písku návrh na zahájení řízení o úpravu poměrů k nezletilému D. N. s požadavkem, aby nezletilý byl svěřen do její výchovy. Okresní soud dne 27. 11. 1991 rozsudkem, čj. Nc 76/91-27, žalobě vyhověl. Proti rozsudku podal navrhovatel odvolání. Dříve, než krajský soud o odvolání rozhodl, vzala žalobkyně návrh v celém rozsahu zpět a soud proto usnesením dne 28. 2. 1992 řízení zastavil. Dne 17. 2. 1995 podala V. N. Okresnímu soudu v Písku nový návrh na úpravu poměrů k nezletilému dítěti. Dne 6. 6. 1995 okresní soud rozsudkem, čj. P 21/995-75, svěřil nezletilého do výchovy matce a navrhovateli stanovil výživné. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 13. 12. 1995 rozsudkem, čj. 5 Co 1952/95-98, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dne 6. 1. 1997 podal navrhovatel Okresnímu soudu v Písku návrh na zahájení řízení o úpravu práv a povinností k nezletilému D. N. Před zahájením jednání však vzal navrhovatel svůj návrh zpět a soud proto dne 11. 2. 1997 usnesením, čj. P 21/95-115a, řízení zastavil. Dne 1. 7. 1997 Okresní soud v Písku usnesením, čj. P 21/95-118a, přenesl svou příslušnost na okresní soud v Táboře, neboť matka nezletilého se tam s ním zdržuje trvale. Dne 24. 7. 1997 podal navrhovatel znovu Okresnímu soudu v Táboře návrh na změnu výchovného prostředí a úpravu styku s dítětem na dobu trvání manželství (tedy do rozvodu manželů). Okresní soud v Táboře dne 16. 12. 1997 rozsudkem, čj. P 152/97-190, návrh zamítl. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání. V něm namítal, že rozsudek znehodnocuje význam otcovské výchovy pro syna a odporuje potřebám dítěte. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dne 31. 3. 1998 rozsudkem, čj. 15 Co 62/98-215, rozsudek soudu I. stupně potvrdil pokud jde o svěření nezletilého do péče matky. Změnil však úpravu styku otce s nezletilým. V odůvodnění uvedl, že nebylo zjištěno žádné zhoršení podmínek pro výchovu dítěte u matky a nějaká změna poměrů, která by byla důvodem ke změně výchovného prostředí.
Dne 13. 10. 1998 rozhodl Okresní soud v Hodoníně usnesením, sp.zn. 7 C 205/95, že vyčlenil ze spisu, sp.zn. 7 C 205/95, který se zabýval rozvodem manželů N., řízení ohledně úpravy poměrů nezletilého D. N. na dobu po rozvodu k samostatnému řízení. V mezidobí navrhovatel sdělil matce, že si syna ponechá u sebe až do "spravedlivého rozsudku". Na to Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 13. 11. 1998, čj. P 152/97-258, vydal předběžné opatření, v němž nařídil, že otec je povinen předat nezletilého matce. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. 2. 1999 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. Dne 27. 11. 1998 rozhodl Okresní soud v Táboře rozsudkem, čj. P 152/97-268 tak, že na dobu po rozvodu svěřil nezletilého D.N. do péče matky, otci stanovil výživné, určil rozsah oprávnění otce stýkat se z nezletilým. V mezidobí bylo zahájeno proti navrhovateli trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu pokusu únosu podle §216 odst. 1 trestního zákona, neboť navrhovatel se dne 26. 1. 1999 kolem 7.45 hod. pokusil ze základní školy v Táboře odvést nezletilého D. N. v úmyslu jej převést do místa svého bydliště, čemuž zabránili pracovníci školy. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Táboře, čj. P 152/97-268, navrhovatel podal opět odvolání. V něm namítal, že soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy. O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dne 25. 2. 1999 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením o nesprávném hodnocení důkazů. Napadené rozhodnutí bere v úvahu všechny podstatné skutečnosti a obsah důkazů nezkresluje ve prospěch jedné strany. Dále se soud vyjádřil ke všem početným námitkám uvedeným v odvolání navrhovatele se závěrem, že shledal rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně i právně správné.
Proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podal navrhovatel Ústavnímu soudu včas návrh na zahájení řízení. V něm namítal, že všechny obecné soudy, které v dané věci kdy jednaly, porušily jeho základní práva, daná mu čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K návrhu byla připojena rozsáhlá rekapitulace průběhu sporů o úpravu poměrů nezletilého D. N.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 8. 7. 1999 uvedl, že navrhovatel namítá v návrhu porušení svého práva na spravedlivý proces, uváděné argumenty se však týkají nesouhlasu s právním závěrem obecného soudu. Uvádí řadu rozhodnutí ve věci, která však nemají být nálezem, jež navrhovatel navrhuje vydat, nijak dotčeny. V čem konkrétně postupoval krajský soud v rozporu s ústavními právy navrhovatele pak se v návrhu neuvádí. V dalším pak soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
S ohledem na skutečnosti plynoucí z příslušných spisových materiálů, argumentace navrhovatele i soudu jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatel především namítá, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud však porušení uvedeného základního práva neshledal. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také několikrát využil. Porušení uvedeného základního práva nelze spatřovat pouze v tom, že se svými návrhy u obecných soudů neuspěl. Soudy přistupovaly k projednávání věci odpovědně a postupovaly v řízení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Navrhovatel byl vyslechnut, měl možnost se vyjádřit k prováděným důkazům a navrhnout případně důkazy další. Soudy zákonem stanoveným postupem zjistily skutkový stav a z něj také vyvodily přiléhavé právní závěry, vycházejíc i z důkazů nabídnutých také navrhovatelem. Nic nesvědčí o neobjektivnosti řízení. Hodnocení důkazů bylo soudy provedeno v souladu s §132 občanského soudního řádu a bylo vzato v úvahu vše, co v průběhu řízení vyšlo najevo, soud postupoval ústavně konformním způsobem. Obsáhlé vyjádření, které navrhovatel připojil k návrhu, je stejného obsahu, jako jiná vyjádření, založená v soudním spise a obecné soudy se jimi vždy řádně zabývaly. Navrhovatel neuvádí žádnou skutečnost, která by svědčila porušení jeho základních práv. Je pravdou, že soudy ve věcech nezletilého D. N. jednají poměrně dlouho. Nelze však směšovat jednotlivá řízení, která ohledně nezletilého probíhala a která byla vždy řádně v přiměřené době ukončena, když tato byla za časté vyvolána i navrhovatelem.
Pokud jde o namítané porušení základního práva daného navrhovateli čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, Ústavní soud konstatoval, že ani tu neshledal žádné porušení. Soudy pečlivě zkoumaly v řízení především zájem nezletilého dítěte, provedly všechny navržené důkazy, rozhodly v zájmu nezletilého a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud nenalezl důvod, proč by měl o správnosti rozhodnutí obecných soudů pochybovat. Skutečnost, že dítě bylo svěřeno po rozvodu do péče jednomu z rodičů, ještě neznamená, že by druhý rodič byl zbaven svých rodičovských práv. Výkon rodičovských práv je umožněn druhému z rodičů zejména prostřednictvím styku s dítětem, který byl v rozsudku soudu I. stupně přesně a dostatečně vymezen. Namítaná ustanovení Listiny tak nebyla zasažena, byl respektován zákon včetně ochrany nezletilého.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu