ECLI:CZ:US:1999:3.US.244.99
sp. zn. III. ÚS 244/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 1999, sp. zn. 7 To 54/99, a Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. února 1999, sp. zn. 2 T 323/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 1999 (7 To 54/99), jímž byl zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. února 1999 (2 T 323/98-70), a nově byl stěžovatel (v původním řízení obžalovaný) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
8 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku, a tvrdí, že tímto rozsudkem krajský soud jako orgán veřejné moci porušil čl. 4 odst. 4, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nerespektoval zásadu "ne bis in idem", tedy to, že nikdo nemůže být stíhán nebo trestán opakovaně za stejný čin.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry obecných soudů, zda jednání stěžovatele naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§249a odst. 2 tr. zák.), a to opakovaně tím, že protiprávní stav nadále trvá nebo zda se jedná o jeden jediný trestný čin, za který v případě jeho předchozího odsouzení nemůže být již stěžovatel znovu stíhán a trestán.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých zvláštních podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc jeví ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit těmito soudy provedená dokazování, a to i ve vztahu k trestnímu řízení (k tomu srov. např. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995); ve smyslu této konstantní judikatury proto postačí uzavřít, že ony zvláštní podmínky v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž vyložil, jak je nutno chápat a vykládat zásadu obsaženou v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vyjádřenou v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tedy že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně, tedy zásadu "ne bis in idem" (k tomu srov. např. IV. ÚS 81/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 50, Praha, 1996). Pokud napadené rozhodnutí obecných soudů nevybočí z mezí ústavnosti, nepřísluší Ústavnímu soudu tato rozhodnutí přezkoumávat, navíc v situaci, kdy obecné soudy se zcela vyčerpávajícím způsobem ve svém odůvodnění vypořádaly s totožnou námitkou vznesenou v rámci samotného trestního řízení. Výklad zásady ne bis in idem tak, jak jej vykládá stěžovatel, by ve svém důsledku vedl k nemožnosti postihnout pokračující trestní jednání pachatele.
Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, jednak ze samotné povahy stěžovatelových námitek v jeho ústavní stížnosti rozvedených; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ).
V Brně dne 30. září 1999