ECLI:CZ:US:1999:3.US.253.99
sp. zn. III. ÚS 253/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. V., zastoupeného Mgr. F. P., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1999, sp. zn. 5 Co 275/99, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 1998, sp. zn. P 173/91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34
odst. 1, 2, §72 odst. 1, 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1999 (5 Co 275/99-85), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 1998 (P 173/91-51) tak, že byl počínaje dnem 1. 11. 1998 zavázán k úhradě vyšších nákladů výživného o částku 20,- DM měsíčně a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 30 Listiny základních práv a svobod "protože bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a právo na zajištění základních životních podmínek". Porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že mu soudy uložily platit na nezletilého syna
o 20,- DM měsíčně více, než byl dosud povinen, a to i přesto, že "se zhoršující finanční situací se zhoršuje i zdravotní stav stěžovatele, a tím se zvyšují i jeho náklady". V další části své ústavní stížnosti stěžovatel vede právní polemiku se závěry obecných soudů, zejména ve vztahu k důvodnosti zvýšení výživného na nezletilého syna, a vyjadřuje s nimi nesouhlas.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, jak sám uvádí, došlo, ani že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jak je toto právo zaručeno Listinou základních práv a svobod a
Ústavou ČR a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Argumentace stěžovatele použitá v ústavní stížnosti je v zásadě shodnou argumentací, kterou používal stěžovatel v rámci celého řízení před obecnými soudy a Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy námitky stěžovatele zcela pominuly nebo tyto žádným způsobem nehodnotily, naopak, řádně se s těmito námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, když zejména Krajský soud v Českých Budějovicích zcela konkrétně uvádí, proč a na základě jakých skutečností došel ke svému rozhodnutí o povinnost o zvýšení výživného
o částku 20,- DM a proč zrovna o tuto konkrétní částku od stanovené doby výživné na nezletilého zvýšil.
Nezbývá proto než tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod, případně že by řízení, kterých byl stěžovatel účastníkem, trpěla takovými vadami, které by vyžadovaly ingerenci Ústavního soudu, a proto - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č.
1/1993 Sb.) - nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů nic podstatného vytknout.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak jednak ze samotné povahy stěžovatelových námitek uplatněných v jeho ústavní stížnosti; nezbylo proto než o ústavní stížnosti rozhodnout tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. září 1999