Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.04.1999, sp. zn. III. ÚS 261/98 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 59/14 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.261.98

sp. zn. III. ÚS 261/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 22. 4. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. R. a P. R., za účasti vedlejších účastníků M.R., M.Ro., P. O., a. s. a Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 22 Ca 181/97, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Karviné ze dne 3. 3. 1997, čj. PÚ 419/R-17/96-Ch-F, týkající se restituce, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 22 Ca 181/97, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Karviné ze dne 3. 3. 1997, čj. PÚ 419/R-17/96-Ch-F, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadli stěžovatelé doručený a pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 1997 (22 Ca 181/97) a spolu s ním také rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Karviné ze dne 3. března 1997 (čj. PÚ 419/R-17/96-Ch-F), a tvrdili, že oba orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Karviné stěžovatelům nevydal (v původním řízení blíže označené a popsané) nemovitosti a dále, že označený obecný soud zamítavé rozhodnutí vydané ve správním řízení jako zákonné potvrdil (§250q odst. 2 o. s. ř.), ačkoli z předložených listinných důkazů bylo zřejmé, že členství právního předchůdce stěžovatelů (jejich otce) v organizaci BDO (Bund der Deutsche im Osten) bylo čistě formální a že ve skutečnosti označená organizace v místě (v Šumbarku) nijakou činnost nevyvíjela. S odkazem na to a dále s tvrzením, že právní předchůdce stěžovatelů v průběhu druhé světové války poskytoval československým občanům různou formou pomoc (ku příkladu při přechodu čsl. letců do emigrace) a že jeho členství v označené organizaci bylo nejen formální, ale především nevýznamné, vytkli oběma orgánům veřejné moci, a zejména také obecnému soudu, že "nesprávně vyhodnotil důkazní situaci a dovodil nesprávný závěr". Aniž by svá tvrzení stran porušení již zmíněných ústavně zaručených základních práv blíže odůvodnili, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem obě ústavní stížností napadená rozhodnutí (viz vpředu) zrušil. Obecný soud k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona), podáním předsedkyně senátu, z něhož dotčené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), se k ústavní stížnosti stěžovatelů vyjádřil tak, že její tvrzení odmítl s poukazem na to, že stěžovatelé "pouze zpochybňují právní posouzení (sc. věci)", a tak se "domáhají toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu soudu čtvrté instance", což s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je nepřípustné; navrhl proto, aby posuzovaná ústavní stížnost byla zamítnuta. Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Karviné, jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, zaujal k věci obdobné stanovisko jako obecný soud; poukázal na to, že stěžovatelům v uplatnění jejich tvrzeného práva nebyly ze strany rozhodujících orgánů veřejné moci kladeny nijaké překážky, řízení před nimi je proto zcela v souladu s ustanovením čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, když stran merita věci ve shodě s názorem obecného soudu zdůraznil, že pojem "neprovinění proti čsl. státu jako zákonný znak ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb." není v zákoně blíže upraven, a proto "jeho obsah musí být vykládán vždy v souladu se zákonem, pro jehož účely je vyžadován, tj. v dané věci se zákonem č. 243/1992 Sb." S odkazem na někdejší správní potrestání právního předchůdce stěžovatelů podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. posléze dovodil, že toto potrestání jako sankce za provinění vůči národní cti, které jako takové směřovalo proti čsl. státu, je skutečností, pro níž není splněna zákonná podmínka daná ustanovením §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.; okresní úřad proto učinil shodný návrh jako obecný soud. Další vedlejší účastník řízení - akciová společnost P. O. - rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů, když měl za to, že "o porušení jejich ústavních práv se ani v napadených rozhodnutích ani v řízeních jim předcházejících nejedná". Naproti tomu vedlejší účastníci M. R. a M. Ro. "se k ústavní stížnosti stěžovatelů připojili" a ve shodě s nimi navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by však svá stanoviska podložili vlastním tvrzením či samostatnými důvody. Ostatní vedlejší účastníci řízení (Česká spořitelna, a. s., pobočka v Karviné, Pozemkový fond ČR) se svých práv z vedlejšího účastenství plynoucích výslovně vzdali, případně, ač o nich byli uvědoměni (OKD, a. s. v Ostravě, Správa a údržba silnic v Karviné, Severomoravské energetické závody, s. p. v Ostravě), těchto práv nevyužili. Ústavní stížnost, byť převážně z jiných důvodů, než na ně poukázali stěžovatelé, je důvodná. Podle odůvodnění ústavní stížnosti a podle dosavadních (kusých) skutkových zjištění okresního pozemkového úřadu vydání požadovaných nemovitostí bylo stěžovatelům odepřeno proto, že jejich právní předchůdce "byl v době okupace členem a funkcionářem NSDAP (sc. Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei) a zastával v této straně funkci jako vedoucí BDO-Ortsgr. a byl potrestán nalézací komisí při ONV v Českém Těšíně za spolupráci s Němci pokutou 3.000 Kč". Podle odůvodnění rozsudku obecný soud, jako soud rozhodující v režimu správního soudnictví o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu (hlava třetí o. s. ř.), napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil, když byl dospěl k závěru, že toto rozhodnutí vychází "z dostatečně zjištěného skutkového stavu a že také z něj vyvozené právní závěry jsou v souladu se zákonem". Naznačená zjištění či závěry jsou však předčasná a odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je z části nepřezkoumatelné. Jakkoli se totiž zdá, že právní předchůdce stěžovatelů byl ve správním řízení svého času potrestán podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. pokutou ve výši 3.000 Kč, z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu nelze zjistit, kdy a kterým rozhodnutím se tak stalo, přičemž pro spravedlivé posouzení věci patrně není bez významu, že jednání inkriminované označeným dekretem bylo zákonem ohroženo trestem vězení do jednoho roku nebo pokutou do výše 1,000.000 Kč nebo veřejným pokáráním nebo všemi těmito tresty (§1 odst. 1 úst. dekr. prez. rep. č. 138/1945 Sb.). Nadto, jak Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými v předchozích řízeních (§81 zákona), sám zjistil, obecným soudem (a obdobně také správním orgánem) citované zkratky BDO Ortsgr. (zřejmě Ortsgruppe) jako organizace, jíž měl být právní předchůdce stěžovatelů členem, nejsou natolik dostatečné, aby z nich bylo zřejmé, o jakou organizaci mělo jít; vysvětlení stěžovatelů v ústavní stížnosti, že šlo o organizaci Bund der Deutsche (správně Deutschen) im Osten je nesprávné, když podle dosavadních poznatků a vědomostí Ministerstva vnitra (odboru archivní a spisové služby) takto označená organizace v období druhé světové války neexistovala (č. l. 14 a 15 spisu Ústavního soudu). Pokud by citovaná zkratka měla být zkratkou pro organizaci Bund Deutscher Osten, šlo by o organizaci, která přes svoje krajně nacionalisticky orientované programové cíle a zaměření nebyla v nijakém ohledu součástí národně socialistické německé strany práce (NSDAP) (nesměla svou činností činnost organizace NSDAP křížit), nicméně pro svou povahu (její výbojnost především vůči polskému národu) byla v období retribučního soudnictví řazena k jiným fašistickým organizacím (§3 odst. 2 úst. dekr. prez. rep. č. 16/1945 Sb.) a činnost v ní byla posuzována a trestána podle posléze označeného dekretu. Ze skutečnosti, že podle dosavadních skutkových zjištění orgánů veřejné moci rozhodujících v předchozím řízení právní předchůdce stěžovatelů nebyl souzen podle dekr. prez. rep. č. 16/1945 Sb. a s přihlédnutím k výši uložené pokuty lze spíše usoudit, že uložená pokuta - v údobí retribučního soudnictví bezprostředně po válce - měla patrně jen víceméně upřílišněný symbolický charakter; skutečnost, že dříve zavedená národní správa na podnik právního předchůdce stěžovatelů byla zrušena (potvrzení MNV v Š. - č. l. 55 spisu Ústavního soudu), že právní předchůdce stěžovatelů (při sčítání lidu v roce 1930) se hlásil k národnosti české (č. l. 56 spisu Ústavního soudu), že mu bylo v květnu 1946 přiznáno čsl. státní občanství (č. l. 59 spisu Ústavního soudu), spíše nasvědčují závěru, že organizace až dosud označovaná jako BDO činnost v Šumbarku skutečně nevyvíjela a že celá záležitost víceméně jen formálního rázu byla vyvolána tlakem okupačních orgánů a strachem z nich. Závěry obecného soudu, že chování právního předchůdce stěžovatelů v průběhu okupace Těšínska a později v době války má znaky "úmyslného jednání proti českému národu, které se pohybovalo mimo rámec státem uznaný a podporovaný", je tak nepřesvědčivý a předčasný, zejména není-li až dosud jisté, o jakou organizaci, jíž byl právní předchůdce stěžovatelů za války členem, vůbec šlo, a když pro jeho tvrzené členství v organizaci NSDAP až dosud není nijakého důkazu. Při úvaze nad naznačenou problematikou nelze přehlédnout značně komplikované národnostní poměry Těšínska, nadto znásobené v roce 1938 zprvu polskou okupací a později okupací německou; ukáže-li se jako správné tvrzení stěžovatelů, že jejich právnímu předchůdci, jako obyvateli tzv. připojených východních území (§1 odst. 1 nařízení ze dne 31. ledna 1942 říšsk. zák. I), byla vydána tzv. národní listina (Volksliste) č. 3 (§6 dtto), je jeho členství v organizaci NSDAP, jako "příslušníka národnostně nevyjasněného se slovanskou řečí", prakticky vyloučeno. V těchto souvislostech bylo proto obzvlášť pečlivě hodnotit již dříve zmíněnou skutečnost, totiž že právnímu předchůdci stěžovatelů bylo dne 18. května 1946 vydáno osvědčení o čsl. státním občanství; vnitřní směrnicí ministerstva vnitra (č. A 4600-16/8-45-Ref.A ze dne 24. srpna 1945) byl totiž podán rigidní výklad podmínek, za nichž se tak mohlo stát (odst. 5 ozn. směrnice), nehledě již ani k tomu, že pro zásadní odchylku od ducha ústavního dekretu prez. rep. č. 33/1945 Sb. si v případech obdobných případu právního předchůdce stěžovatelů ministerstvo vnitra nad příslušným řízením vyhradilo zvláštní dohled a že v každém jednotlivém případě k vydání osvědčení o čsl. státním občanství udělovalo zákonem obligatorně vyžadovaný souhlas (§1 odst. 4 úst. dekr. prez. rep. č. 33/1945 Sb.); proto také přiznané čsl. občanství právnímu předchůdci stěžovatelů - nebudou-li v následném řízení zjištěny jiné skutečnosti - silně podlamuje závěr ústavní stížností napadených rozhodnutí stran chování právního předchůdce stěžovatelů za války: vydáním osvědčení o čsl. státním občanství právnímu předchůdci stěžovatelů bylo totiž implicitně rozhodnuto, že přijetí národní listiny č. 3 bylo důsledkem nátlaku nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými (§5 úst. dekr. prez. rep. č. 33/1945 Sb.). Podle přesvědčení Ústavního soudu bude proto na orgánech veřejné moci, aby za použití všech dostupných materiálů s dostatečnou pečlivostí a přesvědčivostí zjistily, za členství v jaké organizaci (a kterým rozhodnutím) byl předchůdce stěžovatelů odsouzen a potrestán, pokud ovšem taková zjištění pro další rozhodnutí budou se jevit jako potřebná; podstata věci spočívá totiž v okolnostech až dosud orgány veřejné moci zcela opomenutých. Z dosavadních výsledků dokazování, především ve správním řízení, a obdobně z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nelze zjistit kdy, jakým aktem a z jakého důvodu byl majetek právnímu předchůdci stěžovatelů odňat, nakolik a zda vůbec měl (a jakou) spojitost s jeho tvrzeným chováním za druhé světové války (s členstvím a v jaké organizaci), zda - v době odnětí jeho majetku - byl pro takový postup dán zákonný důvod a zda jsou tak dány skutečnosti vylučující aplikaci ustanovení §2 zák. č. 243/1992 Sb.; jakkoli dokazování v naznačeném směru se může jevit jako "obtížné a problematické" (obecný soud), nelze pro obtíže s dokazováním spojené orgány veřejné moci a zejména obecný soud, vyvázat ze zákonné a ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení (§1 o. s. ř.) a stanoveným postupem poskytovat ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z důvodů takto vyložených jeví se až dosud zjištěný skutkový stav jako nedostačující k posouzení věci (§153 odst. 1, §250j odst. 2 al. 1 o. s. ř.), a proto ani rozhodnutí v takovém řízení vydaná neodpovídají ústavním zásadám vtěleným do ústavně zaručeného základního práva na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť pochybeními, jak vpředu byla naznačena, byla (při úsilí stěžovatelů o právo) porušena pravidla stanoveného postupu (spravedlivého procesu), která, jak ostatně Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dříve vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha, 1995), vyžadují plný respekt k procesním zásadám, jimiž řízení zejména před obecnými soudy je ovládáno. V řízení podle hlavy třetí občanského soudního řádu, v jehož režimu bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí vydáno, se přiměřeně užije ustanovení hlavy druhé, když v posuzované věci zákonem stanovená výjimka (§250l odst. 2, §250a o. s. ř.) nepřipadá v úvahu (§250l odst. 1, 2 o. s. ř.); jestliže skutková zjištění správního rozhodnutí přezkoumávaného soudem jsou nedostačující k posouzení věci, je ex lege procesní povinností soudu takové rozhodnutí zrušit (§250j odst. 2 al. 1 o. s. ř.). Nesplnění této povinnosti je podle přesvědčení Ústavního soudu porušením nejen zákona, ale současně je též vážným porušením ústavních zásad, jak na ně vpředu bylo již poukázáno. Jakkoli je správný poukaz obecného soudu na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojící mimo organizaci obecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen, v posuzované věci - pro důvody již vyložené - je však tento poukaz nepřípadný: procesní čistota v řízení před orgány veřejné moci, najmě pak v řízení před soudy, je nejen zákonným, ale současně také ústavním principem, jehož postuláty nelze přehlížet nebo obcházet, zejména jestliže obecné soudy ve správním soudnictví nerozhodují v plné jurisdikci; proto pravomoc Ústavního soudu je i ve věci posuzované ústavní stížnosti zcela nepochybná. Takto rozvedené důvody zbývá doplnit konstatováním, že zákonem stanovená povinnost orgánů veřejné moci zjistit správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav jimi rozhodované věci - bez ohledu na její případnou obtížnost - přestavuje nejen jednu ze základních podmínek pro zákonu odpovídající rozhodnutí (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.), ale je také jedním ze základních znaků ústavně stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ochrany práv (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); splnění takto uložených povinností je na místě obzvlášť zdůraznit v rozhodovací činnosti obecných soudů, jimž, z důvodů dostatečně zřejmých, byla svěřena pravomoc kontroly rozhodnutí vydaných správními orgány. Proto také přílišná formálnost nebo povrchnost důkazního řízení a v soudní jurisdikci vůbec je v rozporu s ústavními principy právního a demokratického státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a důsledně je také neslučitelná s ústavně stanovenými zásadami soudního rozhodování (čl. 90, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Ze všech těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána důvodnou (§82 odst. 1 zákona) a v důsledku toho obě rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak ve výroku tohoto nálezu jsou označena, byla zrušena [§82 odst. 3 písm. a) zákona], když ostatní tvrzení účastníků a vedlejších účastníků se odkazují na důvody vpředu vyložené. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 22. dubna 1999