ECLI:CZ:US:1999:3.US.265.99
sp. zn. III. ÚS 265/99
Usnesení
III. ÚS 265/99
Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V. H., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. 13 Co 803/98, a Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 8 C 93/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně (Okresního soudu v Opavě ze dne 1. října 1997 - 8 C 93/92-41 a Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 9. února 1999 - 13 Co 803/98) a tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jednak její "právo získat majetek", jednak právo na soudní ochranu, a současně porušily "princip nezávislosti soudu podle čl. 82 a čl. 95 (míněno patrně úst. zák. č. 1/1993 Sb.); aniž by svá tvrzení z hlediska ochrany ústavnosti blíže a podrobněji rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů (viz shora) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jakož i z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka jako osoba oprávněná ze zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v řízení před obecnými soudy (jako žalobkyně) usilovala o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, v tomto řízení blíže popsaných a označených, a že obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly, když dospěly k závěru, že žalovaná nabyla zmíněné nemovitosti za okolností vylučujících zákonné podmínky restituce (§4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neboť je získala od svého pozdějšího manžela jednak (co do ideální poloviny) kupní smlouvou, jednak (později co do druhé ideální poloviny) darem, aniž by však bylo zjištěno, že prodávající, případně dárce, tyto nemovitosti svého času nabyl buď na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s dříve platnými předpisy. Stěžovatelka, která byla svého času odsouzena za protiprávní zdržování v cizině (Okresní soud Opava - 1 T 92/83) a následně byla rehabilitována (týž soud Rt 104/91), byla totiž dříve vlastnicí posuzovaných nemovitostí k jedné ideální polovině, zatímco zbylý spoluvlastnický podíl náležel jejímu tehdejšímu manželovi (později manželovi žalované), který po konfiskaci stěžovatelčina spoluvlastnického podílu (výrokem následně zrušeného rozsudku trestního soudu) a po zániku bezpodílového majetkového spoluvlastnictví (rozvodem) se stěžovatelkou tento dříve stěžovatelčin podíl nabyl dohodou (o vypořádání bezpodílové majetkového spoluvlastnictví) (§150 a násl. tehdy platného o. z.) uzavřenou před bývalým Státním notářství v Opavě (RI 777/84) s tehdejším Okresním národním výborem v Opavě.
Ve světle těchto skutečností, které stěžovatelka ani nezpochybňuje, jeví se
její - ostatně nikterak konkretizovaná - tvrzení stran "chybného posudku ing. K." (míněno zřejmě ve vztahu k ocenění nemovitostí při uzavírání majetkového vypořádání s čsl. státem) jako nepřípadné již pro své jen apodiktické tvrzení.
Za těchto okolností je zřejmé, odhlédnuto od skutečnosti, že "právo získat majetek" není ústavně zaručeným právem (srov. čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a že stěžovatelka zcela přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednak není v pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), jednak co do práv plynoucích z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, jak z hlediska ochrany ústavnosti je třeba tomuto právu rozumět, stejně jaké jsou (ústavní) podmínky jeho ochrany (k tomu srov. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
vydání 1., č. 41, Praha, 1995). Pro obecnou přístupnost k nálezům Ústavního soudu (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 11) zcela postačí pro odůvodnění tohoto rozhodnutí stěžovatelku na tyto nálezy jako na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu odkázat, aniž by se jevilo potřebné k zásadám a závěrům těchto nálezů cokoli dodávat.
Obdobně odkazy stěžovatelky na čl. 82 (?), případně čl. 95 (zřejmě úst. zák. č.
1/1993 Sb.), dle nichž mělo dojít postupem obecných soudů k porušení "ústavního principu nezávislosti soudu", jeví se pro naprostý nedostatek bližšího odůvodnění a konkretizace jako zcela nepřípadný, zejména když povinnost soudce plynoucí z čl. 95 (míněno patrně odst. 1) úst. zák. č. 1/1993 Sb. je svou ústavní povahou kompetenčním předpisem umožňujícím soudci obecného soudu přezkum souladu právních norem nižší právní síly se zákonem.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou (nezdůvodněných) tvrzení stěžovatelky, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž se jevilo nutné vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (superlegalizační doložka), případně k předložení kopie rozsudku Krajského soudu v Ostravě (předložen rozsudek 13 Co 1044/96 týkající se věci Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 344/93) jako rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 4 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. listopadu 1999