ECLI:CZ:US:1999:3.US.286.99
sp. zn. III. ÚS 286/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. B. T., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1999, sp. zn. 28 Cdo 157/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. srpna 1998, sp. zn. 8 Co 1650/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1999 (28 Cdo 157/99-256), a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. srpna 1998 (8 Co 1650/98-221), a tvrdil, že oba označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy vyšších stupňů, na rozdíl od obecného soudu I. stupně, jehož skutková zjištění pokládaly za úplná a správná, vyslovily přechod vlastnického práva k nemovitostem (v řízení před nimi blíže popsaným a označeným) na vedlejší účastníky
(v řízení před obecnými soudy žalobci), když byly dospěly k závěru, též s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že ceny, za něž posuzované nemovitosti byly svého času prodány (22.400,- Kčs), příp. 10.683,- Kčs u hospodářských budov svou výší neodpovídaly cenovým předpisům (77.530,- Kčs, resp. 31.126,- Kčs) a z této skutečnosti nesporně zjištěné odvodily naplnění zákonných kritérií plynoucích z ustanovení §8 odst. 1 zák. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (č. 229/1991 Sb.), ve znění pozdějších předpisů. S odkazem na to, že obecný soud I. stupně důvodně a právem přes uvedené skutečnosti, které i on zjistil, žalobu vůči stěžovateli zamítl s odkazem na to, že opačné rozhodnutí by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 o. z.), navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů vyšších stupňů, jak shora jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dostatečným a zákonu zcela odpovídajícím způsobem odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.) a sama o sobě také odpovídají ustálené judikatuře obecných soudů, jak na to v dané věci ostatně také oba obecné soudy vyšších stupňů odkazují s konečným závěrem, že při úvaze nad výší kupní ceny nemovitostí (v době kdy je právní předchůdci stěžovatele nabyli) není rozhodující cena obecná jako cena dosažitelná v místě a čase, ale výlučně jen cena plynoucí z tehdy platných cenových předpisů.
Naznačeným závěrům nelze ani z hlediska kritérií ústavního přezkumu nic vytknout, neboť obecně nelze ztrácet ze zřetele zásady, z nichž tzv. restituční zákonodárství jako výraz snahy o nápravu některých majetkových křivd dříve spáchaných totalitním režimem vychází a tam, kde to v intencích zákona - v posuzované věci zákona o půdě - jsou pro zákonem stanovené podmínky, vlastnictví k dříve odňatým nemovitostem osobám k tomu ex lege oprávněným vrací. Již tato právní konstrukce sama o sobě v sobě nese předpoklad zásahu do později a následně nově vzniklých vlastnických vztahů a se změnou těchto vztahů - opět za zákonem stanovených podmínek - jako důsledek snahy napravit či zmírnit dříve způsobené křivdy, počítá.
V posuzované věci zákonné znaky a podmínky přechodu vlastnického práva k nemovitostem byly splněny, a protože jde v podstatě o kritéria objektivní, je zcela nerozhodné, zda, případně nakolik ke snížení kupní ceny dříve došlo bez vědomí nabyvatelů či z jakýchkoli důvodů jiných; tvrzení stěžovatele, že v jeho věci "nelze shledat úmysl porušovat dané předpisy", stejně jako jeho poukaz na absenci jeho odpovědnosti za "chyby v konkrétních znaleckých posudcích z doby prodeje", jsou proto nepřípadné.
Obdobně se nelze ztotožnit s dalším tvrzením stěžovatele, totiž, že v jeho věci vycházely obecné soudy "z rigorózního výkladu zákona", aniž by přihlédly k tomu, že "sám nebyl účastníkem původních smluv" (posuzované nemovitosti nabyli za okolností zjištěných obecnými soudy jeho rodiče), případně že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo "zasaženo do jeho zaručeného práva na dědění", neboť i co do těchto tvrzení platí to, co stran obecných zásad bylo již řečeno, když co do poukazu na ustanovení §3 o. z. zcela postačí stěžovatele odkázat na výstižné vývody obecných soudů, s nimiž se lze i z hlediska podmínek ústavní ochrany ztotožnit.
Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. září 1999