ECLI:CZ:US:1999:3.US.288.98
sp. zn. III. ÚS 288/98
Usnesení
III. ÚS 288/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 28 Co 43/98, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 6. 1997, sp. zn. 2 C 183/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která splňovala formální podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 1998 (sp. zn. 28 Co 43/98), a to v té části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. června 1997 (sp. zn. 2 C 183/93), týkající se zrušení kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1966, registrované SN, a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy
III. ÚS 288/98
o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. K porušení označeného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mělo dojít tím, že okresní soud "odmítl navrhovaný důkaz výslechem matky žalovaného, M.P., ačkoliv je jedinou žijící účastnicí smlouvy uzavřené v roce 1966 a mohla by se vyjádřit k okolnostem, za nichž byla dohodnuta cena předmětných nemovitostí".
V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel vede polemiku se závěry obecných soudů, které představují toliko domněnky bez opory v provedeném dokazování a závěrem dovozuje, že obecné soudy měly jednak provést důkazy, které navrhoval, jednak měly provést důkazy, jejichž "potřeba vyšla najevo v řízení", aniž blíže rozvedl, co tímto tvrzením má na mysli; ústavní stížnost posléze vyúsťuje v návrh, aby Ústavní soud jednak odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, jednak aby svým nálezem zrušil napadené rozsudky (Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku) označené vpředu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně M.P., kterou stěžovatel pokládá za důležitého svědka, zejména proto, že jmenovaná je jediným žijícím účastníkem kupní smlouvy sepisované v roce 1966, vyžádal si Ústavní soud spis Okresního soudu v Rakovníku (sp. zn. 2 C 183/93). Z tohoto spisu vyplynulo, že stěžovatel - v rozporu s tvrzením ústavní stížnosti - před obecnými soudy neusiloval o doplnění řízení tak, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti.
V řízení před obecnými soudy proběhlo celkem sedm jednání (2. 11. 1993, 31. 8. 1996, 30. 9. 1996, 15. 5. 1997, 5. 6. 1997, 30. 10. 1997 před Okresním soudem v Rakovníku a 3. 3. 1998 před Krajským soudem v Praze). Z protokolů o těchto jednáních však není patrno úsilí stěžovatele, které by svědčilo o oprávněnosti v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Nadto ze spisu obecného soudu I. stupně je zřejmé, že paní M.P. byla v počátcích řízení sama účastníkem řízení a několikrát svými písemnými podáními soudu sdělila, že se ze zdravotních důvodů nehodlá jednání zúčastnit a dokonce svým dopisem (č. 1. 70 spisu okresního soudu) soudu oznámila, že "s věcí nechce nic mít".
Z výstižného a zcela vyčerpávajícího odůvodnění napadeného rozhodnutí obecných soudů zcela zřetelně a jednoznačně plynou jak skutková zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, tak i právní závěry, jimiž věcně i procesně správně zjištěný skutkový stav byl posouzen; nelze proto obecným soudům ani z hledisek ústavněprávních vytknout nic podstatného.
III. ÚS 288/98
V souvislosti s námitkami stěžovatele pojatými do jeho ústavní stížnosti pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že nic v obsahu spisu obecného soudu nenaznačuje, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení Listiny základních práv a svobod (mezinárodních smluv) a že tvrzení stěžovatele o "nerespektování jeho návrhu na doplnění dokazování důležitým svědkem" se jeví jako ryze účelové; nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že by postupem obecných soudů byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, zejména jestliže stěžovatel před obecnými soudy vystupoval jako účastník řízení a jako takový také jednal.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých zvláštních podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc jeví ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit těmito soudy provedené dokazování (k tomu srov. např. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1, č. 10, Praha 1995); ve smyslu této konstantní judikatury bylo proto uzavřít, že ony zvláštní podmínky v dané věci splněny nejsou.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy účelových námitek stěžovatele; proto bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
S ohledem na odmítavý výrok Ústavní soud neshledal důvody pro rozhodnutí o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona), pro něž není ani zákonného a ústavněprávního podkladu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu