ECLI:CZ:US:1999:3.US.30.97
sp. zn. III. ÚS 30/97
Usnesení
III. ÚS 30/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti Z.D., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, čj. 15 Co 276/96-225, ze dne 6. 9. 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 24. 1. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. 1. 1997. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, čj. 15 Co 276/96-225, ze dne 6. 9. 1996, kterým byl v I. výroku potvrzen a ve II. výroku změněn rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, čj. 3 C 956/92-178, ze dne 13. 2. 1996. Podle názoru navrhovatelky bylo rozsudkem krajského soudu porušeno její ústavně zaručené vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo zasaženo i do jejího práva pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se navrhovatelka domnívala, že tímto rozsudkem bylo porušeno i právo na spravedlivé projednání záležitosti nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla podána včas.
IIl. ÚS 30/97
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 3 C 956/92, Okresního soudu v Pelhřimově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka ústavní stížnosti měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž oprávněné osoby uplatnily podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), nárok na vydání nemovitostí, které žalované spolu se svým manželem odkoupila od státu. Oprávněné osoby uplatnily nárok na vydání domu v T. na zastavěné ploše č. 31 zapsané na l.v. 192 pro obec L. a k.ú. T. a na vydání parcely č. 31 o výměře 638 m2 a parc. č. 433/8 o výměře 371 m2 zapsané na l.v. č. 192 pro obec L. a k.ú. T. u katastrálního úřadu v P. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že stát nabyl předmětné nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. b) cit. zákona. Žalovaná spolu s manželem nabyli tyto nemovitosti od státu kupní smlouvou za cenu 30.493,Kč, cena byla stanovena znaleckým posudkem, zpracovaným znalcem H. Oprávněné osoby v řízení prokazovaly, že žalovaná nabyla tyto nemovitosti ze cenu nižší než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Tato skutečnost
R
byla v řízení prokazována dalším znaleckým posudkem, zpracovaným znalcem ing. R., který stanovil, že podle tehdy platných cenových předpisů, tj. vyhl. 43/1969 Sb., by cena nemovitosti činila 64.574,20 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nesouhlasila se závěry znaleckého posudku, stanovil soud I. stupně revizní posudek, jehož zpracování uložil znaleckému ústavu S. Podle revizního posudku zpracovaného znaleckým ústavem by cena nemovitosti ke dni uzavření kupní smlouvy činila 66.285 Kč. Z provedených důkazů dovodil soud I. stupně, že nárok oprávněných osob je částečně důvodný, a to ve vztahu k domu a zastavěné ploše, protože v tomto případě jsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě. Tato nemovitost přešla původně na stát způsobem stanoveným cit. zákonem a od státu ji získala žalovaná spolu se svým manželem ze cenu nižší než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. V této části proto Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem, čj. 3 C 956/92-178, ze dne 13. 2. 1996, rozhodl tak, že tato nemovitost přechází na oprávněné osoby stanoveným podílem. Ve vztahu ke zbývajícím nemovitostem, tj. nezastaveným parcelám, je však situace jiná, protože je zde nutno aplikovat §11 odst. 1 písm. a) cit. zákona, podle něhož pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání s výjimkou případů, kdy bylo toto právo zřízeno za okolností uvedených v §8 cit. zákona. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k
III. ÚS 30/97
pozemkům nebylo prokazováno, že by byly získány za cenu nižší než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům, a k těmto pozemkům bylo žalované a jejímu manželovi zřízeno právo osobního užívání, uzavřena dohoda o osobním užívání a v ní stanovena úhrada za zřízení tohoto užívání ve výši 2.018 Kč, nemohl soud rozhodnout o jejich převodu na oprávněné osoby. Proto týmž rozsudkem zamítl žalobu na vydání předmětných pozemků.
Proti rozsudku soudu I. stupně podaly odvolání oprávněné osoby, a to do II. výroku, a žalovaná do I. výroku a otázek s tímto výrokem souvisejících. Ve věci rozhodoval Krajský soud České Budějovice - pobočka Tábor, který rozsudkem, čj. 15 Co 276/96-225, ze dne 6. 9. 1996, rozhodl tak, že rozsudek soudu v I. výroku potvrdil (převod domu se zastavěnou plochou) a ve II. výroku změnil tak, že do vlastnictví oprávněných osob přecházejí i předmětné pozemky. Důvodem změny rozhodnutí ve II. výroku byla právní úvaha odvolací soudu spočívající v tom, že právním důvodem zřízení práva osobního užívání předmětných pozemků byl převod vlastnictví k domu. Vzhledem k tomu nelze, podle názoru odvolacího soudu, oddělovat otázku získání pozemků do osobního užívání a otázku získání stavby do vlastnictví, protože ke zřízení práva osobního užívání by nedošlo bez uzavření kupní smlouvy na nemovitost. Pokud tedy bylo vysloveno, že jsou splněny předpoklady podle §8 odst. 1 cit. zákona pro přechod vlastnictví k domu na oprávněné osoby, je s ohledem na uvedené nutno přijmout závěr, že i právo osobního užívání získala žalovaná se svým manželem za těchto předpokladů.
V tomto stadiu řízení podala navrhovatelka ústavní stížnost do celého rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka podala současně i dovolání proti celému rozhodnutí, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ČR rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 2 Cdon 206/97-252, ze dne 26. 8. 1998 tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu ve II. výroku, tj. ve výroku o přechodu předmětných pozemků na oprávněné osoby, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku, tj. zejména ve vztahu k přechodu vlastnického práva k domu a zastavěné ploše na oprávněné osoby, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Navrhovatelka oznámila Ústavnímu soudu rozhodnutí dovolacího soudu, z jejího podání však nevyplynulo, že by ústavní stížností napadla i rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud proto vycházel z původní včas podané ústavní stížnosti, která
III. ÚS 30/97 -1?
však vzhledem ke stavu řízení před obecnými soudy je přípustná pouze ve vztahu k I. výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. ve vztahu k výroku o převodu vlastnického práva k domu a zastavěné ploše na oprávněné osoby. Ve vztahu k II. výroku rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, protože řízení ještě nebylo pravomocně ukončeno. Ústavní soud se proto dále meritorně zabýval pouze ústavní stížností směřující do výroku o převodu vlastnického práva k domu a zastavěné ploše. Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. právo vlastnit majetek, a právo pokojně tento majetek užívat podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedeného práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soud ji zbavil vlastnického práva bez zákonného podkladu, protože na předmětný spor nebylo možno aplikovat zákon o půdě, protože předmětná nemovitost nebyla nemovitostí sloužící lesní výrobě. Dále navrhovatelka namítala i porušení práva na spravedlivý proces, protože v řízení se podle jejího názoru vyskytovaly procesní nedostatky vedoucí k jejímu poškození. Tyto nedostatky navrhovatelka spatřovala zejména ve způsobu ustanovení soudních znalců, kteří byli vždy navrhováni protistranou, a soud nebral ohled na její námitky. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a současně do doby svého rozhodnutí odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisu, vyžádal i vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jako účastníka řízení. Z vyjádření krajského soudu k té části ústavní stížnosti, která směřovala proti výroku o převodu domu se zastavěnou plochou, vyplynulo, že tento soud se domnívá, že ústavní stížnost není opodstatněná. Důvody uvedené v ústavní stížnosti mají podle názoru soudu povahu důvodů uváděných v obecném opravném prostředku proti rozhodnutí soudu a jsou polemikou s aplikací příslušných ustanovení zákona o půdě na skutková zjištění soudů. Dále krajský soud uvedl, že v řízení bylo postupováno v souladu s příslušnými procesními předpisy a nebyla zde žádná okolnost, která by mohla vést k pochybnosti o rovném přístupu soudu k oběma stranám sporu. Pokud se jedná o ustanovení znalců, zdůraznil krajský soud skutečnost, že oba znalce ustanovil podle své vlastní úvahy a zejména podle svých zkušeností se zpracováním znaleckých posudků. Dále se soud vyjádřil i k námitce, že na předmětný spor nebylo možno aplikovat zákon o půdě. Podle jeho
III. ÚS 30/97
názoru (stejně jako ze spisového materiálu) nevyplývá, že by mezi stranami byla jakákoliv pochybnost o aplikaci tohoto zákona. Navíc podle obecné judikatury a výkladové praxe je aplikace této právní úpravy na předmětné nemovitosti jednoznačná. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany svých základních práv zakotvených Listinou a mezinárodními smlouvami, přezkoumal ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí. V tomto řízení však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, kde byla přípustná, zjevně neopodstatněná.
Navrhovatelka namítala především porušení svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nemohl přisvědčit jejímu tvrzení vzhledem k tomu, že v předmětné věci se aplikoval jeden z restitučních zákonů, jejímž se zákonodárce snažil odčinit některé křivdy, které v minulosti vznikly. Je zřejmé, že navrhovatelka spolu se svým manželem nabyla podle dřívější právní úpravy na základě kupní smlouvy předmětnou nemovitost. Avšak, jak bylo v řízení jednoznačně prokázáno, nabyla tuto nemovitost za cenu podstatně nižší než byla cena stanovená podle tehdy platných cenových předpisů. Skutečnost, že zaplacená kupní cena byla podstatně nižší než měla být podle tehdy platných cenových předpisů, uvedená cena byla v řízení jednoznačně prokázána a rozdíl cca 30.000 tisíc (polovina stanovené ceny) je vysoký. Ani situace, že navrhovatelka neovlivnila tehdejší znalecký posudek, není skutečností, která by mohla odvrátit aplikaci §8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud navrhovatelka polemizuje s hodnocení znaleckých posudků soudem, nemůže Ústavní soud jejich postup přezkoumávat a hodnocení důkazů přehodnocovat. Takový postup by mohl ústavní soud zvolit pouze tehdy, pokud by obecné soudy při hodnocení důkazů porušily obecná pravidla stanovená občanským soudním řádem. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy vybočily z řádného procesního postupu. Nemohl se ani ztotožnit s námitkou navrhovatelky o tom, že na předmětný spor nelze
III. ÚS 30/97
vztáhnout zákon o půdě. Pokud se v §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě hovoří o "budovách a stavbách sloužících zemědělské a lesní výrobě" rozumí se tím stav, v němž se tyto budovy nacházely v době přechodu nemovitostí na stát, tento výklad je judikaturou obecně přijímaný a aplikovaný. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu o převodu vlastnického práva k domu a zastavěné ploše nebylo porušeno základní právo navrhovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž , že postupem soudu nebylo porušeno její právo na spravedlivé projednání věci soudem.
Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti výroku odvolacího soudu o převodu vlastnického práva k pozemkům na oprávněné osoby, uvedl Ústavní soud již výše, že tento výrok byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR a věc nebyla dosud pravomocně rozhodnuta. V této části je proto podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost nepřípustná, protože nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva navrhovatelky poskytuje.
Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti z části odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona pro zjevnou neopodstatněnost a z části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) i cit. zákona pro jeho nepřípustnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu