ECLI:CZ:US:1999:3.US.304.98
sp. zn. III. ÚS 304/98
Usnesení
III. ÚS 304/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů F.F. a M.F., oba zastoupeni advokátkou JUDr. D.Ž., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1998, čj. 2 Cdon 24/97-192 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 1996, čj. 10 Co 730/95-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 3. července 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. července 1998. V uvedené stížnosti se domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1998, čj. 2 Cdon 24/97-192, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 1996, čj. 10 Co 730/95-169. Navrhovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud si vyžádal ve smyslu §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novel, spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 10 C 69/92 a z něj zjistil, že navrhovatelé podali dne 12. 3. 1992 Okresnímu soudu v Bruntále návrh na zahájení řízení, v němž požadovali, aby soud stanovil odpůrcům
III. ÚS 304/98
(manželům K.) povinnost uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání nemovitosti (dům čp. 324 se stav. p1. pč. 371 o výměře 107 m2 a zahradu pč. 161/20 o výměře 187 m2 v k.ú. K. (dále jen "předmětné nemovitosti") podle §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Bruntále dne 25. 11. 1993 rozsudkem, sp. zn. 10 C 69/92, návrh zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 22. 7. 1994, pod čj. 10 Co 245/94-86 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Bruntále poté dne 1. 6. 1995 rozsudkem, čj. 10 C 69/92-130, stanovil žalovanými povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podali jak žalobci, tak žalovaní odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 28. 3. 1996 rozsudkem, čj. 10 Co 730/95-169 tak, že napadené části rozsudku soudu 1. stupně potvrdil. V poučení pak uvedl obvyklou formulaci, proti rozsudku není odvolání přípustné a dodal, že "proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu lze za podmínek stanovených v §237 až 239 o.s.ř. podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně a to do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí krajského soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni". Rozhodnutí krajského soudu bylo doručeno právní zástupkyni navrhovatelů dne 7. května 1996.
Proti rozhodnutí krajského soudu podali navrhovatelé dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. dubna 1998, čj. 2 Cdon 24/97-192, dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání není v dané věci přípustné. V předmětné věci nebylo dovolání přípustné jak subjektivně, tak objektivně. Formulací, použitou v poučení, krajský soud pouze upozornil na to, že dovolání proti rozsudku je přípustné jen za splnění zákonných předpokladů. Tyto podmínky nebyly, podle Nejvyššího soudu, splněny.
Proti uvedeným rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu v Brně podali navrhovatelé ústavní stížnost. V ní především namítali denegatio iustitiae, ke kterému mělo dojít tím, že krajský soud nepřipustil dovolání. Krajský soud dovodil, že z restitučního nároku neplyne, - že by nebylo možno vydat pouze část nemovitosti - podíl, což podle navrhovatelů mohlo mít po právní stránce zásadní význam. Jestliže tedy krajský soud výslovně dovolání nepřipustil, domnívají se navrhovatelé, že byli kráceni na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže Nejvyšší soud následně dovolání odmítl, v porušování práva jen pokračoval.
III. ÚS 304/98
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, se ve svém vyjádření ze dne 12. listopadu 1998 domníval, že navrhovatelé nezpochybňují správnost postupu Nejvyššího soudu, nýbrž poukazují na to, že byli rozhodnutím odvolacího soudu neústavně kráceni na svých právech, stran svého postupu ve věci, pak Nejvyšší soud odkázal zcela na odůvodnění svého usnesení, sp. zn. 2 Cdon 24/97, když dovolání odmítl z důvodů procesních.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se navrhovatelé dovolávají, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V uplatnění tohoto práva nebylo navrhovatelům nijak bráněno. Své právo uplatnili bez obtíží u obecných soudů, které o věci jednaly a při jednání dodržely všechny ústavní principy. Ze skutečnosti, že krajský soud výslovně nepřipustil proti svému rozsudku dovolání, nelze usuzovat na porušení ústavních práv. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jen ve výslovně uvedených případech (§236 až 239 o.s.ř.). Žádný ze zákonných předpokladů dovolání však nenastal. Pokud jde o ust. §239 odst. 1 o.s.ř., na který navrhovatelé ve své stížnosti odkazují, je třeba uvést, že skutečnost, zda odvolací soud vysloví přípustnost dovolání, závisí na tom, zda navrhovatelé sami podali návrh na připuštění dovolání. Pokud tak neučinili, je zcela na volné úvaze soudu, zda dovolání připustí. Navrhovatelé odvolacímu soudu nenavrhli, aby připustil dovolání a není tak na místě, když mu v ústavní stížnosti vytýkají, že tak neučinil. Postupu Nejvyššího soudu, který za daných okolností dovolání odmítl, nelze pak nic vytýkat a ve stručnosti nutno odkázat na obsah jeho rozhodnutí.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 1996, čj. 10 Co 730/95-169, Ústavní soud je nucen připomenout, že podle §72 odst. 2
III. ÚS 304/98
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za dané situace (a zde nutno odkázat na argumentaci obsaženou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), je tímto rozhodnutím shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (č.j. 10 Co 730/95-169, ze dne 28. 3. 1996). Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci navrhovatelů doručeno dne 7. 5. 1996.
S ohledem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než v části návrhu směřujícího proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tento jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a), zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, když nezbylo odmítnout i návrh směřující proti zmíněnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to z hlediska ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona, když jde o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu