ECLI:CZ:US:1999:3.US.324.99
sp. zn. III. ÚS 324/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. ing. J. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 836/99-165, ze dne 19. 4. 1999 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 425/98-156, ze dne 14. 12. 1998 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 30 C 81/92-134, ze dne 29. 4. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 6. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 7. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 836/99-165, ze dne 19. 4. 1999, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 425/98-156, ze dne 14. 12. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 30 C 81/92-134, ze dne 29. 4. 1998. Napadenými rozsudky bylo, podle názoru navrhovatele, porušeno ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, protože jejich nesprávným výkladem zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno jeho právo na správné rozhodnutí. Navrhovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
Ústavní stížností bylo napadeno především usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 836/99-165, ze dne 19. 4. 1999, které bylo navrhovateli doručeno dne 1. 6. 1999. Proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížnost podána ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl dovolání podané navrhovatelem proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 425/98-156, ze dne 14. 12. 1998, z důvodu jeho nepřípustnosti, aniž by ve věci meritorně rozhodoval. Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v odůvodněné napadeného usnesení. Proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně (jak tomu bylo v daném případě), lze podle platné právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu (dále jen "o.s.ř.") podat dovolání jen ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V předmětné věci se nejednalo o žádný z těchto případů, protože odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu I. stupně, aniž by podle §239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Navrhovatel před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, a proto nemohl Nejvyšší soud posuzovat přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Na základě posouzení těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nemohlo být porušeno ust. čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 836/99-165, ze dne 19. 4. 1999, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost směřovala dále proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 425/98-156, ze dne 14. 12. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 30 C 81/92-134, ze dne 29. 4. 1998. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle příslušných ustanovení o.s.ř. nepřípustným opravným prostředkem, je nutno za poslední opravný prostředek podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který zákon k ochraně porušeného základního práva navrhovatele poskytuje, považovat odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Ústavní stížnost pak podle §72 odst. 2 cit. zákona lze podat pouze ve lhůtě 60 dnů a uvedená lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, účastníkovi.
V předmětné věci byl rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 425/98-156, ze dne 14. 12. 1998, doručen navrhovateli cestou jeho právního zástupce dne 25. 1. 1999 a tímto dnem počala plynout lhůta 60 dnů stanovená v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti. Uvedená lhůta skončila dne 25. 3. 1999. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 30. 6. 1999, tedy po lhůtě stanovené pro její podání citovaným zákonem.
Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 425/98-156, ze dne 14. 12. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 30 C 81/92-134, ze dne 29. 4. 1998, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona, o Ústavním soudu, odmítnout, protože byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík předseda senátu