ECLI:CZ:US:1999:3.US.331.99
sp. zn. III. ÚS 331/99
Usnesení
III. ÚS 331/99
Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České správy sociálního zabezpečení, zastoupené JUDr. L. A., ředitelem České správy sociálního zabezpečení, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1365/98, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 1998, sp. zn. 16 Co 46/98, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 7 C 279/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad (§72 odst. 4 zákona) co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 2,
§34 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů (usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. prosince 1997 - 7 C 279/97-11, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 1998 - 16 Co 46/98 a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 1999 - 20 Cdo 1365/98-41) a tvrdila, že svými rozhodnutími obecné soudy všech tří stupňů porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle tvrzení ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud I. stupně, poté co stěžovatelka přes jeho výzvu nezaplatila soudní poplatek, řízení o jí podané žalobě zastavil, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a posléze Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl, a aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelka podrobněji rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností napadená zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že v posuzované věci stěžovatelka žalobou před obecnými soudy usilovala o výrok, jímž by žalované jako její pracovnice byly zavázány k úhradě škody, kterou jí v pracovněprávním vztahu měly způsobit; z této skutečnosti obecné soudy I. a II. stupně dovodily, že stěžovatelka, které osvobození od soudních poplatků svědčí toliko jako osvobození věcné, pokud se jedná o spory tkvící svým základem v oblasti státní sociální správy, není v náhradové věci, v níž vystupuje jako žalobce (zaměstnavatel), a tudíž jako právnická osoba (§5 odst. 2 zák. č. 87/1996 Sb.), je
z (osobního) osvobození od soudních poplatků vyloučena.
Rozhodnutí obou obecných soudů jsou odůvodněna způsobem zcela zákonu odpovídajícím (§157 odst. 2 o. s. ř.) a tak, že jim ani z ústavněprávních hledisek nelze nic vytknout, mimo jiné i proto, že se dotýkají všech námitek, které stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vznesla a vypořádaly se tak s podstatou věci zcela dostatečně; obdobně odkazy stěžovatelky na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, resp. způsob, jakým stěžovatelka tato odůvodnění interpretuje, nejsou na místě již proto, že dovolání stěžovatelky nebylo dovolacím soudem meritorně projednáno a v důsledku toho rozhodovací důvody dovolacího soudu, pokud vůbec vybočují z procesních otázek, mohou mít jen povahu eventuelních hypotéz nikoli však usnesených závěrů, z nichž by měla vyplynout jakákoli závaznost.
Bylo již řečeno, že stěžovatelka - mimo strohý odkaz na článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - své tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva z toho článku plynoucího nikterak nezdůvodnila; posuzováno z věcného hlediska jde proto o tvrzení zcela apodiktické, a proto jako takové nerozhodné, nehledě již ani k tomu, že stěžovatelka sama v odůvodnění své ústavní stížnosti své stanovisko zdůvodňuje tvrzením, že je "státním orgánem, jemuž náleží moc výkonná, a proto mu nepřísluší povinnost poukazovat finanční prostředky pro jeho činnost poskytnuté státem jen proto, aby se prostřednictvím jiného státního orgánu (moci soudní) vrátily zpět do státního rozpočtu".
Jakkoli je naznačené tvrzení částečně správné, nelze přehlédnout, že řadit náhradové nároky z pracovněprávních vztahů pod znaky výkonné moci státního orgánu je - jak ostatně dovodily již obecné soudy - pojmově vyloučeno.
Povinnost k úhradě soudního poplatku s výjimkami stanovenými zákonem
(č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je procesní podmínkou pro zahájení řízení před obecnými soudy a není s ústavním pořádkem republiky v rozporu, a proto jako takové je zcela v souladu se stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) daným pro řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud proto neshledal, že by ve stěžovatelčině věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a v důsledku toho posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. prosince 1999