ECLI:CZ:US:1999:3.US.354.99
sp. zn. III. ÚS 354/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelky C. Ch., zastoupené JUDr. B. V., advokátem, na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 1999, čj. 11 Co 1083/98-36, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 7. 1998, čj. 16 C 203/97-20, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 20. 7. 1999 návrh na zahájení řízení, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojila proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 1999, čj. 11 Co 1083/98-36, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 7. 1998, čj. 16 C 203/97-20, s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně, sp.zn. 16 C 203/97 a spis Okresního soudu Frýdek-Místek, sp.zn. 19 C 150/97 a z nich zjistil, že navrhovatelka dne 20. 8. 1996 uplatnila žalobou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku nárok na náhradu za srovnatelné trvalé porosty proti Lesům ČR, lesní správa Frenštát pod Radhoštěm. Tento soud však vyslovil dne 18. 10. 1996 usnesením, čj. 17 C 225/96-4, svou nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Novém Jičíně. Protože tento soud nesouhlasil s postoupením věci, rozhodl v souladu s ust. §105 odst. 3 o.s.ř. Krajský soud v Ostravě dne 14. 3. 1997 usnesením, sp.zn. 3 Nc 40/97 tak, že nesouhlas Okresního soudu v Novém Jičíně je důvodný. Po vyřešení otázek stran místní příslušnosti se věc projednávala u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kde dne 29. 9. 1997, při ústním jednání, navrhovatelka vzala návrh na zahájení řízení v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že podá žalobu znova a rozhodne se, zda bude žalovat v Novém Jičíně či v Hradci Králové. Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 9. 1997, čj. 19 C 150/97-21, o zastavení řízení, nabylo právní moci dne 30. 10. 1997.
Dne 17. 10. 1997 pak navrhovatelka žalobou, sp.zn. 16 C 203/97, u Okresního soudu v Novém Jičíně uplatnila nárok na náhradu za srovnatelné trvalé porosty dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, ve výši 3.898,50 Kč.
Okresní soud v Novém Jičíně dne 8. 7. 1998 rozsudkem, čj. 16 C 203/97-20, rozhodl tak, že návrh zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění od 1. 7. 1993 do 8.2.1996, oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad do 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do 5 let ode dne 24. 6. 1991. Navrhovatelka má nepochybně postavení oprávněné osoby, které byly vydány příslušné pozemky. Běh šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku započal dnem 3. 12. 1993, kdy nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byla schválena dohoda o vydání předmětných pozemků. Navrhovatelka tedy mohla do dne 3. 6. 1994 uplatnit nárok na náhrady za srovnatelné porosty a skutečně tak učinila přípisem datovaným dnem 6. 12. 1993. Tímto dnem počala běžet podle §102 občanského zákoníka obecná promlčecí doba, neboť podle tohoto ustanovení u práv, která musí být nejprve uplatněna u fyzické nebo právnické osoby, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno. Pokud povinný nároku nevyhověl, měla navrhovatelka možnost domáhat se svého práva u soudu. U Okresního soudu ve Frýdku-Místku uplatnila navrhovatelka nárok na příslušnou náhradu dne 20. 8. 1996. Tímto okamžikem došlo ke stavení běhu obecné promlčecí lhůty. Protože však v rámci řízení před okresním soudem ve Frýdku-Místku navrhovatelka vzala svůj návrh v plném rozsahu zpět s tím, že podá novou žalobu a zváží proti kterému subjektu, není možno hovořit o tom, že řádně pokračovala v řízení, jak má na mysli ustanovení §112 občanského zákoníka. Za této situace v rámci posléze souzeného návrhu je nutno uvažovat tak, že lhůta k uplatnění nároku, v souladu s obecně stanovenou promlčecí lhůtou, běžela navrhovatelce nejpozději od 3. 6. 1994 bez jejího stavení. Z toho plyne, že pokud navrhovatelka uplatnila svůj nárok až dne 17. 10. 1997, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (§101 občanského zákoníka). Protože odpůrce vznesl námitku promlčení, musel soud podle §112 občanského zákoníka návrh zamítnout.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka odvoláním, ve kterém namítala, že soud při posuzování běhu promlčecí lhůty zcela pominul, že se neustále domáhala stejného nároku, a že spor u Okresního soudu ve Frýdku-Místku se protahoval tím, že byl střídavě postupován mezi okresními soudy. Navrhovatelka proto, aby napravila nedostatky příslušnosti, vzala návrh zpět a neprodleně, tj. v době, kdy usnesení o zastavení řízení v důsledku vzpětvzetí návrhu ještě nenabylo právní moci, podala obsahově stejný návrh u soudu v Novém Jičíně. Navrhovatelka tedy v řízení řádně pokračovala a podáním prvého návrhu na Okresní soud Frýdek-Místek muselo dojít ke stavění promlčecí doby.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, čj. 11 Co 1083/98-36, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že jako správná přejal skutková zjištění okresního soudu (která ani navrhovatelka ve svém odvolání nezpochybňovala) a ztotožnil se i s právními závěry tohoto soudu. I krajský soud dospěl k závěru, že navrhovatelka nepokračovala řádně v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku, když návrh na zahájení řízení vzala zpět. Bez ohledu na to, co vedlo navrhovatelku ke zpětvzetí návrhu, došlo k tomu, že jejím procesním postupem nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby tak, jak to umožňuje ust. §112 občanského zákoníka. Konstantní judikatura soudů vychází ze zásady, že v řízení není řádně pokračováno, bylo-li soudní řízení o uplatnění práva v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno a nastává stav, jako kdyby k řízení vůbec nedošlo. Ke stavění běhu promlčecí doby proto nedošlo a návrh podaný Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 17. 10. 1997 byl podán až v době, kdy tříletá promlčecí doba, počítaná od 7. 12. 1993, uplynula dnem 7. 12. 1996. Protože odpůrce v řízení vznesl námitku promlčení, soud k tomu musel přihlédnout a návrh zamítnout.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka návrhem na zahájení řízení u Ústavního soudu. V návrhu tvrdila, že postupem Krajského soudu v Ostravě, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, byla zbavena práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatelky stavení promlčení v důsledku podané prvé žaloby dále pokračovalo, když je zřejmé, že v zahájeném řízení řádně pokračovala, novu žalobu podala bezprostředně po zpětvzetí žaloby první, přičemž důvodem zpětvzetí první žaloby byla snaha urychlit řízení.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že navrhovatelka nebyla zbavena svého práva na soudní ochranu, neboť v rámci řízení jí v souladu s ust. §5 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") bylo poskytnuto poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z hlediska hmotného práva jí však již poučení nemohlo být poskytnuto, neboť taková povinnost soudu nevyplývá z citovaného ustanovení o.s.ř. Dále pak krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Návrh není důvodný.
Navrhovatelka v návrhu namítala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dané jí čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny. Ústavní soud však zjistil, že navrhovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podala návrh na zahájení řízení nejprve u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Soud v řízení postupoval v souladu s o.s.ř. V řízení však řádně nepokračovala navrhovatelka, neoznačila řádně odpůrce a později vzala svůj návrh zpět. Později sice podala (obsahově shodný) návrh u Okresního soudu v Novém Jičíně, tímto svým postupem však sama způsobila, že nedošlo ke stavění promlčecí lhůty a její nárok byl promlčen. Nelze vyčítat obecným soudům, že ve věci rozhodovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a konstantní judikaturou a návrh zamítly. Ústavní soud považuje zmíněnou judikaturu za ústavně konformní, když zpětvzetí návrhu navrhovatelem soudy posuzují pro účely běhu promlčecí lhůty, jako by návrh nebyl podán. K uplatnění práv je zákonem stanoven procesní postup a jedině tímto postupem je možno se domáhat svých práv. Pokud navrhovatelka zmíněný postup nevyužila a nebylo jí v této možnosti nijak bráněno, nemohou být právní důsledky jejího jednání považovány za porušení základních práv. Nic ostatně také navrhovatelce nebránilo v tom, aby se nechala v řízení před obecnými soudy právně zastoupit advokátem. Učinila tak však až při podání návrhu Ústavnímu soudu. Soudům nelze ani vyčítat, že navrhovatelku nepoučily o hmotně právních důsledcích jejího postupu spočívajícího ve zpětvzetí návrhu. Takové poučení by totiž překračovalo poučovací povinnost soudu, danou ust. §5 o.s.ř. a ve svém důsledku by znamenalo porušení nestrannosti soudu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 1999, čj. 11 Co 1083/98-36, byla porušena základní práva navrhovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně ne 9. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu