ECLI:CZ:US:1999:3.US.370.98
sp. zn. III. ÚS 370/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti T., zastoupené advokátkou JUDr. E.H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co 279/98-46, ze dne 23. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala osobně dne 21. 8. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co 279/98-46, ze dne 23. 6. 1998, jímž bylo odmítnuto, odvolání navrhovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 5 C 232/97-35, ze dne 19. 3. 1998. Rozsudkem pro zmeškání vydaným Okresním soudem v Ústí nad Orlicí bylo navrhovatelce uloženo zaplatit částku 145.756,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 7. 7. 1997 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Podle názoru navrhovatelky bylo těmito rozhodnutími porušení její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 232/97, vedený u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka ústavní stížnosti lpěla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o náhradu škody, která byla po doplnění původního návrhu vyčíslena částkou výše uvedenou. Podle žaloby byla uvedená škoda způsobena tím, že ve dnech 6. - 7. července 1997 došlo v důsledku intenzivních dešťových srážek a následné záplavové vlny k přetečení obsahu jímek v prostoru olejového hospodářství žalované. V důsledku toho byly z jímek vyplaveny ropné a další nebezpečné látky, které postupovaly s povodňovou vlnou do obytných zón města. Těmito látkami byla kontaminována zemina a zničeny porosty, zvířata a způsobeny další škody na majetku žalobců. Tyto škody byly vyčísleny a doloženy znaleckými posudky. Žalobci dále uvedli, že přítomnost škodlivých látek byla prokázána odbornými měřeními a posudky. Žalobci uvedli rovněž, že žalovaný při nakládání s nebezpečnými odpady porušil povinnosti, které jsou mu uloženy příslušnými právními normami, a v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním vznikla žalobcům výše specifikovaná škoda. Ústavní soud dále zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí činil potřebné procesní úkony, směřující k tomu, aby mohlo být jednáno ve věci samé. Předvoláním doručeným žalované dne 6. 2. 1998 ji předvolal k ústnímu jednání na den 26. 2. 1998. Z úředního záznamu (č.l. 19) ve spisu okresního soudu Ústavní soud dále zjistil, že žalovaná dne 20. 2. 1998 telefonicky požádala o odročení jednání ve věci z 26. 2. 1998 z toho důvodu, že se v průběhu 14 dnů bude konat schůze představenstva, které ještě přehodnotí stanovisko žalované k dané věci. Okresní soud žádosti vyhověl a odročil jednání na den 19. 3. 1998, o čemž žalovanou, stejně jako žalobce, vyrozuměl písemně sdělením doručeným dne 24. 2. 1998. Dále Ústavní soud zjistil, že podáním ze dne 17. 3. 1998, doručeným okresnímu soudu dne 18. 3. 1998 požádala žalovaná o další odročení jednání nařízeného na 19. 3. 1998 z toho důvodu, že v tom týdnu probíhají jednání o možnosti vyřešení předmětného sporu mimosoudní cestou. Dalším podáním ze dne 18. 3. 1998 doručeným okresnímu soudu dne 18. 3. 1998 sdělila žalovaná na základě telefonického vzkazu okresního soudu, že na den 19. 3. 1998 nemůže zajistit účast kompetentní osoby na jednání, a proto trvá na žádosti o odročení. Z úředního záznamu (č.l. 33) ve spisu okresního soudu vyplynulo, že předsedkyně senátu, která byla vyrozuměna o žádosti žalované o další odročení, dotazem na právního zástupce žalobců zjistila, že žádná jednání o mimosoudním vyřešení sporu vedena nejsou.
Na základě tohoto zjištění pak vedoucí civilní kanceláře sdělila žalované telefonicky, že její nepřítomnost nebude ujednání omluvena a jednání se bude konat. Na toto sdělení reagovala žalovaná podáním ze dne 18. 3. 1998 uvedeným výše s tím, že nemůže zajistit účast kompetentní osoby u jednání. Z úředního záznamu dále vyplynulo, že předsedkyně senátu telefonicky vyrozuměla žalovanou, že termín odročeného jednání byl sdělen již 24. 2. 1998, a proto měla žalovaná dostatek času k zajištění účasti kompetentní osoby. Vzhledem k této skutečnosti se proto bude jednání dne 19. 3. 1998 konat.
Z protokolu o jednání dne 19. 3. 1998 zjistil Ústavní soud, že žalobci, včetně jejich právního zástupce, byli přítomni, žalovaný přítomen nebyl, doručení vykázáno, neomluven. Na tomto jednání pak k návrhu žalobců rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem pro zmeškání, čj. 5 C 232/97-35, ze dne 19. 3. 1998 tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění soud 1. stupně uvedl, že žalované bylo doručeno předvolání již 24. 2. 1998, žalovaná byla o následcích nedostavení se poučena, soud její dvě omluvy doručené den před nařízením jednání nepovažoval za včasné a důvodné. Vzhledem k tomu, že žalovaná bez řádné a včasné omluvy zmeškala první jednání, (tedy jednání, které skutečně proběhlo), rozhodoval proto soud na návrh žalobců rozsudkem pro zmeškání. Pokládal proto veškerá tvrzení obsažená v žalobě za prokázaná, tj. byla způsobena škoda, škodu způsobila žalovaná svým protiprávním jednáním, výše škody byla vyčíslena. Soud I. stupně dospěl k závěru, že svým jednáním žalovaná porušila §415 občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Tato všeobecná prevenční povinnost je závaznou právní povinností, jejíž nedodržení je třeba vyložit jako chování, které je v rozporu s právem, tedy je protiprávní. Náhrada škody se v předmětné věci řídí ust. §420a občanského zákoníku, podle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle názoru soudu byly splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti, a proto rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
K odvolání žalované, které bylo podáno z toho důvodu, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, protože žalovaná požádala o omluvu z účasti z důvodu nemožnosti zajistit účast kompetentní osoby na jednání, a také z toho důvodu, že soud 1. stupně předmětnou věc po právní stránce nesprávně posoudil a na základě toho nesprávně rozhodl, tak rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové,
jako soud odvolací. Usnesením, čj. 19 Co 279/98-46, ze dne 23. 6. 1998, odvolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že posuzoval postup okresního soudu s přihlédnutím k §202 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), tj. zda je odvolání přípustné. Konstatoval, že nejsou důvody pro změnu napadeného rozsudku. Žalovaná byla řádně vyrozuměna o jednání ve věci a její omluva podaná okresnímu soudu den před jednáním není včasná ani řádná. Dále odvolací soud konstatoval, že pokud jde o výši škody, žalobci předložili potřebné důkazy a okresní soud proto mohl na základě jejich návrhu rozhodnout rozsudkem pro zmeškání.
Do rozsudku Okresního soudu v Ústí na Orlicí a do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala žalovaná, nyní jako navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru soudy porušily svým postupem její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože se z jednání dne 19. 3. 1998 řádně omluvila a žádala o odročení tohoto jednání. Nebyly proto splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Dále navrhovatelka uvedla, že její právo bylo porušeno také tím, že soudy se nezabývaly věcně posouzením všech předpokladů pro vznik odpovědnosti a nezhodnotily správně skutkový stav věci. Navrhovatelka se domnívá, že pokud by měla možnost hájit svá práva u soudního jednání, nedošlo by k vydání odsuzujícího rozsudku. Dále navrhovatelka uvedla, že soudy svým rozhodováním jednoznačně stranily žalobcům a práva občanů tak nadřadily nad práva podnikatelského subjektu, čímž bylo porušeno i ust. čl. 37 Listiny. Současně navrhovatelka navrhla odklad výkonu cit. rozsudku a žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
Podle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádal Ústavní soud o vyjádření k návrhu na zahájení řízení Krajský soud v Hradci Králové, účastníka řízení. Ten ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodovací činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv navrhovatelky. Podle jeho názoru zejména z č.l. 19, 30 - 34 spisu, sp. zn. 5 C 232/97, Okresního soudu v Ústí nad Orlicí je patrné, že navrhovatelka byla řádně a včas uvědomena o jednání okresního soudu, a byla, ačkoliv to není povinností soudu, vyrozuměna také o tom, že nařízené jednání nebude k její žádosti odročeno, protože okresní soud neshledal uváděné důvody dostatečně závažnými (§119 odst. 1 o.s.ř.). Výsledek sporu byl pak důsledkem nedostatečné
procesní aktivity, případně obezřetnosti navrhovatelky. Odvolací soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející.
Na základě zjištěných skutečností však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřovala navrhovatelka ve skutečnosti, že neměla možnost před soudem v řádném jednání hájit své zájmy a uvádět důkazy ve svůj prospěch. I když jevově tak předmětná situace vypadá, je nutno si uvědomit, že v dané věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Bylo využito nástroje soudu, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno. Navrhovatelce byly vytvořeny všechny předpoklady pro to, aby se mohla chovat jako účastník řízení, mohla uvádět důkazy ve svůj prospěch a jednat tak, aby žaloba proti ní mohla být řádně projednána. Je právem soudu posoudit, zda omluva z jednání byla důvodná a včasná. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, jak soud I. stupně i odvolací soud hodnotily jednotlivé skutečnosti, pokud postupovaly v souladu s ustanoveními o.s.ř., která tento postup soudu upravují. Nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, jestliže navrhovatelka sama svým jednáním způsobila, že nemohla uplatnit svá procesním práva. Skutečnosti, které vedly k rozhodnutí soudu o tom, že omluva navrhovatelky zjednání nebyla včasná a důvodná, jsou ve spisu dostatečně obsaženy a soudy z nich také vycházely. Nelze v tomto jednání soudů spatřovat ani znevýhodnění a nerovnoprávné postavení navrhovatelky, protože možnost návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání je žalobcům dána příslušnými ustanoveními o.s.ř. a z podstaty tohoto institutu samotného je zřejmé, že bude rozhodnuto v neprospěch druhé strany, neboť tvrzení žalobců o skutkových okolnostech, týkající se sporu, jsou považována za nesporná. Ze zjištěných okolností podle názoru Ústavního soudu jednoznačně vyplynulo, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva navrhovatelky.
Vzhledem k tomuto závěru nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu