ECLI:CZ:US:1999:3.US.38.99
sp. zn. III. ÚS 38/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti Mgr. R. R., zast. JUDr. O. Ch., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č.j. 28 To 287/98-116, ze dne 11. 12. 1998, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci, č.j. 9 Nt 1433/98-26, ze dne 13. 11. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne 25. 1. 1999. Podanou ústavní stížností navrhovatelka brojí proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 28 To 287/98-116, ze dne 11. 12. 1998, který byla zamítnuta stížnost navrhovatelky (jako obviněné) podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále tr.ř.), kterou tato podala proti usnesení Okresního soudu v Liberci, č.j. 9 Nt 1433/98-26, ze dne 13. 11. 1998, když tímto usnesením byla také podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost navrhovatelky (obviněné) o propuštění z vazby. Navrhovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody, a to její právo na soudní ochranu zaručenou čl. 1 Ústavy ČR spolu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), právo na obhajobu zaručené čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a také právo zaručené čl. 40 odst. 3, 4 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ze spisového materiálu zejména Okresního soudu v Liberci (sp. zn. 9 Nt 1433/98) Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka požádala dne 14. 10. 1998 o propuštění z vazby na svobodu. O podané žádosti rozhodoval Okresní soud v Liberci, který ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvody vazby z hlediska §67 písm. a) tr.ř. nadále trvají a jsou odůvodněny od okamžiku vzetí navrhovatelky do vazby, když okolnosti, které důvodnost založily, nedoznaly jakýchkoliv změn (její neznámý pobyt v Anglii v době trestního stíhání a nemožnost jeho zjištění, a to i nečinností osob navrhovatelce blízkých). Stran koluzního důvodu vazby potom okresní soud poukázal na počínání navrhovatelky, které vyvolává důvodné obavy, že se snaží zjevně o zabránění objektivního zjištění, které je nutno v rámci vedeného vyšetřování učinit. V tomto směru je poukazováno i na její snahu nabádat Adélu Olivovou (po níž je pátráno), aby se vyhýbala trestnímu řízení a nevracela se ani do ČR. Je tak na místě důvodná obava, že by navrhovatelka mohla působit na osoby zúčastněné n a trestním řízení a tak mařit jeho průběh. Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a ten stížnost vpředu uvedeným rozhodnutím zamítl. O důvodech svého postupu potom v citovaném rozhodnutí především uvedl, že nadále trvá podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2, 4 trestního zákona. K vazebním důvodům potom Krajský soud opakovaně potvrdil existenci vazebních důvodů z hlediska ustanovení §67 písm. a) tr.ř., tak jak je shledal již v době, kdy byla navrhovatelka vzata do vazby. Znovu poukázal na již zjištěná fakta, tedy skutečnost, že navrhovatelka pobývala v Anglii na místě, které se přes vynaložené úsilí nepodařilo zjistit, a to ani přesto, že mělo být zřejmé z hlediska absolvování jazykového kurzu navrhovatelkou. Toto místo nebylo známo ani jejím nejbližším rodinným příslušníkům či spolupracovníkům. Důvodné obavy v podstatě takovýchto konkrétních skutečností (§67 písm. a) tr.ř.) tak nadále trvají, přičemž soud připomíná, že v rámci trestní sazby stanovené §128 odst. 4 tr. zák. i s ohledem na rozsah jednání kladeného navrhovatelce za vinu, jí skutečně hrozí vysoký trest. Stran důvodnosti další existence a trvání koluzních důvodů vazby soud poukazuje na konkrétní podklady obsažené ve spisovém materiálu, zejména jde o snahu navrhovatelky působit na A. O. tak, aby se nevracela na uzemí České republiky i poukaz na ověřenou skutečnost, totiž fakt, že i v době, kdy navrhovatelka již byla vzata do vazby, dochází k určité manipulaci s listinami majícími souvislost s jednáním navrhovatelky, pro které je stíhána. Takto zjištěné skutečnosti dle přesvědčení odvolacího soudu jsou do té míry konkrétní, že zakládají důvodnou obavu, že by mohlo dojít k maření objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení.
Proti uvedeným rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost v rámci které navrhuje formou nálezu Ústavního soudu napadená rozhodnutí zrušit. Podle jejího názoru dosavadní výsledky vyšetřování ukazují na to, že z hlediska sděleného obvinění nebyla naplněna skutková podstata uvažovaného trestného činu. Poukazuje na svůj návrat z Anglie v době, kdy znala své obvinění a chtěla vysvětlit právě skutečnosti s tím související (k vazebním důvodům z hlediska §67 písm. a) tr.ř.). K důvodům vazby koluzní uvádí, že v rámci trestního řízení (i provedení domovních prohlídek) byly zajištěny všechny dokumenty týkající se její podnikatelské činnosti. Poukazuje i na to, že v průběhu vyšetřování objasnila postavení A. O., přičemž její postavení nebagatelizovala, nýbrž to vyplynulo z vyšetřování samotného. Má za to, že uváděná manipulace s listinnými důkazy nevznikla a odvolací soud pro toto své tvrzení nemá podkladu. Uzavírá, že v konečném důsledku tak jde o rozhodnutí nerespektující skutečný stav a výsledky vyšetřování, neobjektivní a tedy nepřezkoumatelné a porušující tak čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 40 odst. 3, 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR, protože nutí navrhovatelku (obviněnou) přiznat vinu, omezuje její práva na obhajobu, nezdůvodňuje její pobyt ve vazbě a protiprávně tak omezuje její osobní svobodu.
Ústavní soud si vyžádal i vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka Liberec, který poukázal na obsah svého rozhodnutí, včetně důvodů v něm uvedených, které jej k takovému rozhodnutí vedly. Zdůraznil, že podstatou sděleného obvinění je skutečnost, že po rozhodnutí o převodu majetkových účastí S., a.s. na S. GROUP, a.s., došlo nejprve k převodu majetkových účastí na jinou společnost za minimální hodnotu s tím, že znovu za minimální hodnotu budou převedeny na fyzické osoby, které je pak jako svoje majetkové vklady vloží do společnosti S. GROUP, a.s. v hodnotách značně převyšující cenu, za kterou je fyzické osoby nabyly. Poukázal na to, že existence koluzního důvodu vazby plyne z toho, že v době, kdy navrhovatelka byla ve vazbě, došlo k dodatečnému tvoření dokumentů důležitých pro posouzení věci. Tento důvod vazby nebyl dáván do souvislosti s obavou z působení navrhovatelkou na svědky ani nebylo opíráno o "postoje" navrhovatelky k trestné činnosti, která je jí kladena za vinu.
Ústavní soud po zvážení všech skutečností, které plynou z okolností ve věci zjištěných a z úvah obecných soudů, které na ně přiměřeným způsobem reagují, takto dospěl k závěru, že ústavní stížnost (návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem) je zjevně neopodstatněná. Především je na místě znovu připomenout, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností jako další běžná odvolací instance. To potud, pokud zmíněné soudy postupují zejména ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud svým rozhodnutím neporušily základní právo nebo svobodu zaručenou ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. Posuzováno tímto pohledem, pochybení v postupu obecných soudů neshledal až na jediné, kterým je dovození existence vazebních důvodů stanovených v §67 odst. 1 písm. a) tr.ř., ve znění pozdějších předpisů. Především k úvahám o důvodnosti či nedůvodnosti pokračování v trestním řízení, a to zejména v souvislosti s rozhodováním o další vazbě obviněného (a to obecně) lze uvést, že tyto úvahy přece jenom právě se zkoumáním existence vazebních důvodů jsou úvahami nikoli prvotními. V naznačených souvislostech by se jednalo o závěry, které jsou již přímo vázány na samotné meritorní rozhodnutí, tedy o samotné vině či nevině obviněného. Prostor soudu k takovým úvahám je v daných souvislostech omezen a jeho využití je na místě jenom tehdy, když je nad veškerou pochybnost zjevné, že další vedení trestního řízení nemá své opodstatnění, protože dosud vedené důkazní řízení lze mít již za kompletní a ukončené (s tím, že další důkazy nepřichází v úvahu). Současně ovšem nutno mít za bezpochyby prokázané, že takto provedené důkazy jsou v extrémním rozporu s právními závěry z těchto důkazů vyvozenými. Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci taková situace nenastala a soudy pro úvahu tohoto druhu prostor neměly, když bezpochyby se jedná o věc skutkově i právně složitou s rozsáhlým dokazováním, které nebylo uzavřeno, když ani jeho dosavadní výsledky takový postup neumožňují, případně by zaujetí takového postoje bylo jistě přinejmenším předčasné. Obecné soudy při svém rozhodování z hledisek již uvedených nepochybně prostor pro případné rozhodování vůbec o důvodnosti dalšího trestního řízení (či jeho nedůvodnosti) takto neměly. Stran úvah o existenci vazebních důvodů nutno připomenout, že je povinností všech orgánů činných v trestním řízení zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se změnily. Co se týče jednotlivých vazebních důvodů a jejich další existence nutno zdůraznit, že úvahy soudu o vazbě nemusí být (a zpravidla ani nejsou) jednoduché a snadné. Jedná se právě o stanovení míry pochybností, která již představuje onu konkrétní skutečnost odůvodňující úvahu o vzetí obviněného do vazby. Tak je tomu i v projednávané věci, když zjištění soudy učiněná nebyla zásadním způsobem zpochybněna, a to s ohledem na nalezené důvody vazby koluzní. Zde soud zjistil skutečnosti zcela konkrétní, skutečnosti které odůvodňují obavy uvedené v příslušném ustanovení trestního řádu [§67 písm. b)] a v tomto směru Ústavní soud odkazuje na závěry odvolacího soudu učiněné v odůvodnění jeho rozhodnutí. I při stanovení koluzních důvodů vazby jde o vymezení míry, která představuje právě důvodnost konkrétní skutečnosti spočívající v obavě, že obviněná bude mařit zjištění skutkových okolností, jež jsou důležité pro objasnění věci. Zjištěné skutečnosti potom vedly soudy k úvahám, které v daném případě nelze označit za jednostranné, neobjektivní a v konečném důsledku i nepřezkoumatelné, když soudy zvažovaly i osobu obviněné (její možnosti) z hlediska vazebních důvodů, charakter i rozsah trestné činnosti, pro kterou je stíhána i samotné vyšetřování a fázi, ve které se toto nachází. Podle přesvědčení Ústavního soudu svým postupem zmíněnou míru nepřestoupily, a to ani z hledisek ústavněprávních. Nelze tak dovodit, že vybočily z mezí a způsobu, které stanoví zákon a porušily tak zejména i namítaná základní práva a svobody člověka. Nelze mít tak ani za prokázanou nemožnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když ostatně této možnosti navrhovatelka využila. Tvrzení, že takto je či byla nucena svědčit proti sobě či přiznat vinu případně tvrzení, že byla omezena ve svém právu na obhajobu ve světle uvedených skutečností, nemůže obstát. K dalším námitkám stran zbavení svobody či práva na fair proces pak nutno znovu uvést, že soudy rozhodly způsobem, který respektuje zákonná i ústavně právní hlediska právě dodržením míry, která je ústavně akceptovatelná a odpovídá jejímu vymezení v příslušném trestně právním předpisu, a to i s ohledem na konkrétní fázi vedeného trestního řízení.
Jak již naznačeno a z pohledu shora uvedeného v části týkající se shledání a dalšího trvání vazebních důvodů z hlediska ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř., jejich existenci v posuzované věci Ústavní soud neshledal, když ani důvody tohoto postupu uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou přiléhavé a ani přesvědčivé. Ze skutečnosti, že navrhovatelka prokazatelně absolvovala v cizině jazykový kurz, v době kdy byla obviněna, nelze bez dalšího věrohodně dovodit, že takto činila právě ve snaze uprchnout nebo se skrývat ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání. Sama skutečnost, že nebylo možné neprodleně zjistit přesné místo jejího pobytu v cizině, existenci těchto vazebních důvodů nezakládá. Poukaz na to, že místo jejího pobytu v cizině nebylo známo jejím nejbližším rodinným příslušníkům je v naznačených souvislostech bezpředmětný, když nelze nijak dovodit, že navrhovatelka byla povinna místo svého pobytu komukoliv sdělovat. Nelze opomenout ani to, že se navrhovatelka na území ČR (v době kdy věděla o svém trestním stíhání) také dobrovolně vrátila a potřebným úkonům v rámci trestního řízení se podrobila, když ani zde nelze rozumně dovodit, že by se jich případným skrýváním či uprchnutím chtěla vyhnout. Ostatně odůvodnění tzv. útěkové vazby v napadeném rozhodnutí je povrchní a nepřesvědčivé a také proto Ústavní soud s touto částí napadeného rozhodnutí nemůže souhlasit a uzavírá, že konkrétní skutečností odůvodňující obavu vyjádřenou v ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. tak nejsou dány. V konečném důsledku potom v této části napadeného rozhodnutí tak byla zasažena základní práva navrhovatelky obsažená v čl. 8 odst. 2 Listiny. Tato skutečnost ovšem nic nemění na rozhodnutí Ústavního soudu vyjádřeného v jeho předchozích úvahách a zjištěních.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu