ECLI:CZ:US:1999:3.US.381.98
sp. zn. III. ÚS 381/98
Usnesení
III. ÚS 381/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.K., zastoupeného JUDr. V.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 24 Co 239/97, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. 10 C 63/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. ledna 1997 (sp. zn. 10 C 63/96) ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 1998 (sp. zn. 24 Co 239/97) a spolu s ním též posléze označený rozsudek odvolacího soudu; tvrdil - aniž by svá tvrzení blíže odůvodnil - že označenými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 30 Listiny
III. ÚS 381/98
základních práv a svobod), a proto navrhl, aby Ústavní soud označená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základ ústavní stížnosti (při absenci náležitého zdůvodnění ústavních aspektů posuzované věci) spočívá v tvrzení stěžovatele, že lhůta daná ustanovením §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, při uplatňování nároků plynoucích z tohoto zákona není lhůtou propadnou, ale toliko lhůtou pořádkovou (stěžovatel svůj nárok jako osoba oprávněná uplatnil opožděně), neboť v intencích zásad občanského zákona (§583 z. č. 40/1964 Sb., v současně platném znění) "k zániku práva proto, že nebylo uplatněno ve stanovené době, dochází pouze v případech v zákoně uvedených". Již z povahy této námitky (právní konstrukce) je očividné, že její posouzení - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - se vymyká z jeho pravomoci, neboť výklad zákona (za předpokladů vyložených v dřívějších nálezech Ústavního soudu) spadá především, ne-li výlučně, do pravomoci soudů obecných a Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 13 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality jejich rozhodnutí (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Nadto - ačkoli to stěžovatel ve své ústavní stížnosti zamlčel - naznačenou problematikou, jak Ústavní soud zjistil, se z jeho podnětu zabýval Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (č. 1. 9 až 12), který - obdobně jak to učinily již předtím obecné soudy nižšího stupně - podrobně a dostatečně srozumitelně vyložil, proč - ostatně ve shodě s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů - nelze námitku stěžovatele shledat důvodnou; odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů zcela odpovídají požadavkům stanoveným zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.), a proto ani z tohoto důvodu ve smyslu podmínek ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů (rovněž již dříve a opakovaně Ústavním soudem vyloženým) nelze obecným soudům pod aspektem zásad plynoucích z hlavy páté Listiny základních práv a svobod nic vytknout; posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
III. ÚS 381/98
0 zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu