ECLI:CZ:US:1999:3.US.382.99
sp. zn. III. ÚS 382/99
Usnesení
III. ÚS 382/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C., a. s., se zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 19. dubna 1999, zn. Rsp 11/97, mimo ústní jednání dne 30. 11. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 19. dubna 1999 (Rsp 11/97) a tvrdila, že jím bylo porušení její ústavně zaručené právo na soudní ochranu plynoucí z č. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a také čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; zaměřiv své tvrzení zcela obecně na to, že (zamítavé) "rozhodnutí bylo vydáno zcela jednostranně" a že rozhodčí soud opomenul "důkazy svědčící v její prospěch, aniž by se jimi zabýval, resp. se s nimi vypořádal", stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ze stěžovatelkou předložených písemností je patrno, že mimo ústavní stížnost stěžovatelka stran rozhodnutí (nálezu) rozhodčího soudu vyvolala před Krajským obchodním soudem v Praze návrhem ze dne 3. srpna 1999 řízení o jeho zrušení soudem (§31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb.); podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 5) o tomto návrhu není dosud rozhodnuto.
Ústavní stížnost za dalších podmínek stanovených zákonem (§72 a násl. zákona) lze podat jen tehdy, jestliže směřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 al. 2 zákona), když nevyčerpání všech procesních prostředků zakládá zpravidla její nepřípustnost (§75 odst. 1 zákona).
Za naznačeného stavu byla proto stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, aniž by bylo třeba zabývat se zákonem přípustnými výjimkami [§75 odst. 2 písm. a) zákona], jejichž existence (důvody pro ni) nebyla ostatně ani tvrzena.
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. listopadu 1999