ECLI:CZ:US:1999:3.US.385.98
sp. zn. III. ÚS 385/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. B.G., takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Dne 3. 9. 1998 podal JUDr. B.G., jménem navrhovatele H.N.V., ústavní stížnost, v níž se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 37/97-46, ze dne 22. 6. 1998. Zároveň navrhoval zrušení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o pobytu cizinců na území ČR.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 37/97 a z něj zjistil, že podle přípisu Policejního prezídia České republiky, ze dne 13. března 1997, čj. PPR-1264/RCP-c-221/97, který je založen jako č. listu 11-12 v předmětném spisu, dne 12. 9. 1995 bylo Sekcí cizinecké policie vydáno rozhodnutí, kterým byl navrhovateli zakázán pobyt na území ČR do 30. 9. 1998. Rozhodnutí bylo vydáno na jméno D. Na začátku roku 1997 bylo Policií ČR zjištěno, že navrhovatel pobývá na území ČR pod jménem N.V.H. Dne 21. 1. 1997 bylo vydáno rozhodnutí, čj. PSP-1-52/CP-c-97, kterým byl navrhovateli zakázán pobyt na území ČR do 31. 1. 2007. Proti tomuto rozhodnutí se navrhovatel neodvolal a poté, co si orgány Policie ověřily, z odborného vyjádření Krim.ú., ze dne 28. 1. 1997, čj. KÚP-116/CB-97, že D.S. a N.V.H. jsou jedna a tatáž osoba, byl již dne 6. 2. 1997 (tedy před tím, než byl podán Městskému soudu v Praze návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí) z území ČR přes hraniční přechod P., vyhoštěn.
Ústavní soud dále zjistil, že k ústavní stížnosti, podané dne 4. září 1998, je přiložena plná moc, kterou navrhovatel zmocňuje k zastupování v řízení před Ústavním soudem České republiky advokáta JUDr. B.G. Tato plná moc je však datována dnem 22. května 1998, tedy dnem, kdy se navrhovatel již na území ČR téměř rok nezdržoval. JUDr. B.G., na dotaz Ústavního soudu dne 19. 2. 1999 a 25. 3. 1999 sdělil, že mu není známo skutečné jméno navrhovatele, ani mu není znám jeho současný pobyt; zmocnění k zastupování před Ústavním soudem mu doručila, a její podepsání navrhovatelem údajně zprostředkovala, družka navrhovatele, paní L.H. Toto tvrzení však nikterak nedoložil. Ústavní soud měl proto důvodné pochybnosti o tom, zda plnou moc vystavil právnímu zástupci skutečně uvedený navrhovatel a zda tedy tato plná moc splňuje požadavky §30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vyzval proto dne 31. 3. 1999 JUDr. B.G., aby předložil novou plnou moc pana H.N.V. k zastupování před Ústavním soudem, tentokráte notářsky nebo jinak úředně ověřenou ve lhůtě, která mu byla stanovena na 30 dnů. Výzva byla právnímu zástupci doručena 2. 4. 1999. Konec výše uvedené lhůty připadl na den 2. 5. 1999, posledním dnem lhůty tedy byl den 3. 5. 1999.
Podáním ze dne 16. 4. 1999 JUDr. B.G. Ústavnímu soudu sdělil, že navrhovatel byl vyhoštěn z ČR dne 7. února 1997. Z tohoto důvodu se domnívá, že jej nesmí vyzvat, aby se bez povolení dostavil na území ČR a nechal si zde ověřit svůj podpis, neboť by jej tím vyzýval ke spáchání trestného činu.
Tato námitka však není důvodná. Zplnomocnění k zastupování před Ústavním soudem nemusel navrhovatel učinit jen před příslušným orgánem na území ČR, ale mohl tak učinit i v cizině, v místě svého pobytu (např. před zastupitelským orgánem ČR, před soudem, či jiným úředním orgánem, tam oprávněným ověřovat listiny), který by její pravost rovněž úředně ověřil. Pochybnosti o správnosti plné moci pana H.N.V. tedy nebyly vyvráceny a Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětnou ústavní stížnost podal JUDr. B.G., bez příslušného zmocnění a tedy vlastním jménem.
S ohledem na výše uvedené, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., podle něhož se na řízení o vyhoštění nevztahuje správní řád, je třeba uvést, že podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení navrhovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Pro posouzení takového návrhu je však rozhodující, zda ústavní stížnost, s níž byl návrh podán, Ústavní soud věcně projednává, či zda návrh bez věcného projednání odmítne. V daném případě byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a Ústavnímu soudu proto nezbylo než odmítnout i návrh na zrušení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1999