ECLI:CZ:US:1999:3.US.388.99
sp. zn. III. ÚS 388/99
Usnesení
III. ÚS 388/99
Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 1999 a 7. července 1999, sp. zn. 30 Ca 191/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne18. května 1999 a 7. července 1999 (vydané ve věci 30 Ca 191/99) a tvrdil, že obě tato rozhodnutí obecného soudu porušují jeho ústavně zaručená práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 31 a čl. 36); s odkazem na to, že "každý má právo na ochranu svého zdraví v plném rozsahu", navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě usnesení obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesením ze dne 18. května 1999 obecný soud rozhodující o žalobě stěžovatele v režimu správního soudnictví řízení zastavil, když dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež je ze soudního přezkumu zákonem vyloučeno (§250d
odst. 3 o. s. ř.); v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí obecný soud zcela dostatečně a úplně (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil, na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí dospěl, zejména když správní rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti stěžovatele bylo výlučně závislé na posouzení jeho zdravotního stavu lékařem a když jiná než zdravotní kritéria zákon ve své hypotéze nezná.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že podle Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2) nesmí být z pravomoci soudů vyloučen přezkum práv podle této Listiny základních práv a svobod, nezbývá než jej odkázat k tomu, že Listinou základních práv a svobod vyslovený příkaz (čl. 36 odst. 2 al. 2) vztahuje se toliko na základní práva a svobody, tedy práva (svobody) pojednané v její hlavě druhé, oddílu prvém, mezi něž však právo na ochranu zdraví (čl. 31) očividně nepatří.
Pokud pak jde o usnesení obecného soudu ze dne 7. července 1999, bylo jím zastaveno řízení o dovolání stěžovatele s odkazem na zákonem daný procesní stav (§250j
odst. 4 o. s. ř.), dle něhož v režimu správního soudnictví (V úst. II. hlava o. s. ř.) platí bezvýjimečná nepřípustnost opravných prostředků proti rozhodnutí (obecného) soudu; i toto rozhodnutí je způsobem zákonu zcela odpovídajícím odůvodněné, takže mu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83) nelze nic vytknout, neboť tvrzení stěžovatele je z důvodů již dříve vyložených mylné, nehledě již ani k tomu, že v konkrétní věci nelze s odkazem na Listinu základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 al. 2) vymáhat procesní právo, které zákon nezná nebo je nepřipouští. Stěžovatelem napadené rozhodnutí je proto věcně správné a ústavně souladné.
Z důvodů takto rozvedených byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem
[§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. prosince 1999