ECLI:CZ:US:1999:3.US.392.99
sp. zn. III. ÚS 392/99
Usnesení
III. ÚS 392/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 21. října 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 1999, sp. zn. 30 Cdo 1038/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným 11. srpna 1999, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 1999, sp. zn. 30 Cdo 1038/99, s tím, že se označeným rozhodnutím, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, cítí dotčen na právech, obsažených v čl. 90 zák. č. 1/1993 Sb. a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Vyslovil přesvědčení, že splnil podmínky pro podání dovolání, a to konkrétně dle ustanovení §237 odst. 1. písm. f) občanského soudního řádu, když jak postupem Krajského soudu v Ostravě, kdy usnesením ze dne 14. prosince 1998, sp. zn. 5 Nc 78/98, nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení advokáta ve sporu o ochranu osobnosti, tak postupem Vrchního soudu v Olomouci, který dne 29. ledna 1999 usnesením sp. zn. 1 Co 10/99 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, mu byla odňata možnost plnohodnotně jednat před soudem. Poukázal na řízení ve věcech 33 C 33/93, 33 C 187/94 a násl., v němž mu bylo v souladu s §30 občanského soudního řádu a se zákonem č. 78/1995 Sb. poskytnuto osvobození od placení soudních poplatků a na dikci §30 odst. 1 občanského soudního řádu, dle níž v takovém případě na žádost účastníka může mu být ustanoven obhájce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Dále uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká také to, že nebyl před jeho vydáním poučen ve smyslu §5 a 43 ani ve smyslu §241 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 1999 nebyl zjištěn zásah do práv stěžovatele, kterých se v návrhu dovolává, když označený soud, v souladu s §238a odst. 1 a s §239 občanského soudního řádu odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Na jeho závěru nemohla změnit nic skutečnost, že stěžovatel, jako dovolatel, nebyl zastoupen, jak ukládá ustanovení §241 odst. 1 občanského soudního řádu, a tedy ani to, zda soud o této povinnosti účastníka poučil či nikoliv. V tomto rozsahu byl tedy návrh shledán zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Konečně je třeba uvést, že stěžovatel v dovolání napadal tvrzení odvolacího soudu, který v rozhodnutí, potvrzujícím usnesení soudu I. stupně, vyslovil, že ve věci, v níž se stěžovatel domáhal ustanovení zástupcem advokáta, jde zřejmě o bezúspěšné uplatňování práva. Neoznačil tedy dovolací důvod ve smyslu §237 odst. l písm. f) občanského soudního řádu a nevyužil tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
S ohledem na uvedená zjištění a citovaná právní ustanovení bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 1999