ECLI:CZ:US:1999:3.US.397.98
sp. zn. III. ÚS 397/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele P.H., zastoupeného JUDr. M.C., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 12. 5. 1998, čj. 30 Co 808/97-53 a Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 10. 1997, č.j. 8 C 1969/96-40, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 14. 9. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu o den později. Ve stížnosti brojil proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 12. 5. 1998, čj. 30 Co 808/97-53 a proti souvisejícímu rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 10. 1997, čj. 8 C 1969/96-40, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě, sp.zn. 8 C 1969/96 a spis Policie ČR, sp.zn. ČVS OVV-395/95 a z nich zjistil, že dne 25. 10. 1996 podal navrhovatel Okresnímu soudu v České Lípě žalobu proti České republice, Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škod způsobených nesprávným úředním postupem a nesprávným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb. V žalobě tvrdil, že úředním postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci proti E.Z., vedeném u O.ú.v., pod sp.zn. ČVS OVV-395/95, byl porušen zákon a tím mu byla způsobena škoda 1 mil. korun. K porušení zákona mělo dojít tak, že E.Z. křivě svědčil v trestní věci proti ing. M.J., na což navrhovatel v trestním oznámení upozornil. Dne 23. 10. 1995 vyšetřovatel usnesením, sp.zn. ČVS OVV 395/95, trestní stíhání zastavil, neboť nebylo zjištěno, že by se obviněný dopustil trestného činu. Policie podle navrhovatele dospěla k tomuto rozhodnutí na základě nesprávného úředního potupu, navrhovateli, jako poškozenému, nebylo umožněno se bránit (např. návrhem na doplnění dokazování, návrhem na zrušení nezákonného rozhodnutí apod.). O zastavení trestního stíhání nebyl vůbec vyrozuměn. Vyšetřovatel tak obstaral obviněnému neoprávněný majetkový prospěch a navrhovateli způsobil škodu, neboť mu neumožnil v řízení proti E.Z. uplatnit náklady ve výši 25.000 Kč a škodu ve výši 100.000 měsíčně.
Okresní soud dne 17. 10. 1997 rozsudkem, čj. 8 C 1969/96-40, žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel neprokázal, že by orgány činné v trestním řízení porušily svým postupem zákon. I když navrhovatel v průběhu řízení o náhradu škody označoval rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání za nezákonné, nejednalo se v dané věci o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť toto rozhodnutí nebylo zrušeno jako nezákonné (podnět navrhovatele ke stížnosti pro porušení zákona byl odložen jako nedůvodný) a chyběla i druhá podmínka - tj. předběžné projednání nároku na náhradu škody na Ministerstvu spravedlnosti ČR. Soud přezkoumal příslušný vyšetřovací spis PČR OÚV a po zhodnocení výpovědi slyšených svědků dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení postupovaly správně.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž vytýkal soudu nesprávný postup, v jehož důsledku nemohl v souladu s trestním řádem využít všechny možnosti, které jsou poškozenému pro ochranu jeho práv určeny. Dále namítal, že v případě E.Z. nebylo postupováno v souladu s trestními procesními předpisy, čímž došlo k tomu, že konečné rozhodnutí nemohlo již být přezkoumáno v rámci mimořádných opravných prostředků (např. v rámci podnětu pro porušení zákona v neprospěch obviněného).
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec dne 12. 5. 1998 rozsudkem, čj. 30 Co 808/97-53, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, i když s odlišným právním názorem. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel požadoval, aby soud určil, že postupem orgánů činných v trestním řízení (tím, že bylo zastaveno trestní stíhání E.Z.), byl porušen zákon, tedy nesprávně žaloval na určení, zatímco by v daném případě ve smyslu §1 a 18 zákona č. 58/1969 Sb., byla na místě žaloba na plnění (na náhradu škody). Všechny námitky navrhovatele se týkají úkonů, směřujících k posouzení viny obviněného v trestním řízení. Takovýto postup však může být přezkoumáván pouze nadřízenými orgány v průběhu trestního řízení. Pokud je trestní řízení skončeno, nemůže soud jeho průběh přezkoumávat v občanskoprávním řízení. Podle citovaného zákona je třeba nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím předem projednat s ústředním orgánem (v daném případě s Ministerstvem spravedlnosti ČR). To však přichází v úvahu jen tehdy, jestliže pravomocné rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda, bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu o náhradě škody je soud vázán. V daném případě však rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání obviněného E.Z. zastaveno, nebylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno. Nárok na náhradu škody proto nelze z tohoto důvodu uplatnit.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že rozhodnutím soudu byla porušena jeho základní práva, daná mu čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatele spočívá rozhodnutí obecných soudů na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétní nesprávnost úředního postupu pak měla spočívat v tom, že navrhovatel nebyl včas vyrozuměn o zastavení trestního řízení. Tím mu mělo být zabráněno, aby ve lhůtě inicioval případnou stížnost pro porušení zákona.
Ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatel především namítal porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, které stanoví tzv. právo na spravedlivý proces, tedy právo na to domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy). Pokud jde o namítané porušení článku 95 odst. 1 Ústavy, ten stanoví, že soudce je při svém rozhodování vázán zákonem. V souzeném případě nebylo bráněno navrhovateli, aby uplatnil své domnělé právo u soudu, soudy se jeho návrhem zabývaly a ve věci rozhodly. V řízení, které podle přesvědčení Ústavního soudu naplňovalo příslušné ústavní principy, shledaly, že nejsou dány zákonné podmínky pro vznik příslušného práva na náhradu škody. Z této skutečnosti nelze vyvozovat, že tím byla porušena navrhovatelova základní práva.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, má podle něj každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Předpokladem úspěšnosti uplatnění takového práva však je, že je nepochybné, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, případně, že tu byl nesprávný úřední postup a že v příčinné souvislosti s tím vznikla navrhovateli škoda. V daném případě navrhovatel žádnou z uvedených skutečností neprokázal.
Ze spisu PČR OÚV, sp.zn. ČVS OVV-395/95, vyplývá, že navrhovatel byl z hlediska procesního v postavení oznamovatele a poškozeného, neboť tvrdil, že křivou výpovědí mu byla způsobena újma na právech tím, že zpochybnil důležitý důkaz proti obviněnému J. Pokud tedy namítal, že mu mělo být usnesení o zastavení trestního stíhání, které bylo na základě jeho trestního oznámení zahájeno, jako účastníku řízení oznámeno, je třeba poukázat na ust. §172 odst. 3 trestního řádu, podle kterého se usnesení o zastavení trestního stíhání doručuje obviněnému a státnímu zástupci. Poškozený se o zastavení trestního stíhání pouze vyrozumí. Vyrozumění se činí zpravidla přípisem, jehož obsahem je parafráze výroku o zastavení trestního stíhání. Pro doručování takového vyrozumění není stanovena žádná lhůta, mělo by však být uskutečněno v takové době, aby poškozený mohl uplatnit svá práva jiným způsobem (např. cestou náhrady škody v občanskoprávním řízení). V souzeném případě, jak vyplývá z citovaného spisu PČR OÚV , usnesení o zastavení trestního stíhání nebylo navrhovateli doručeno vůbec. Tím nepochybně bylo porušeno jeho právo. Navrhovatel však namítal že mu zmíněným postupem bylo znemožněno domáhat se náhrady škody po E.Z., tedy obviněném. K tomu je třeba uvést, že usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci 31. 10. 1995. Žalobu o náhradu škody podal navrhovatel 25. 10. 1996. Je proto zřejmé (a navrhovatel to ani netvrdil), že se vůbec nedomáhal náhrady škody (v době, kdy o tvrzeném nároku již musel vědět a kdy příslušná žaloba byla možná) po E.Z., ale volil cestu vymáhání náhrady škody po České republice. Postupem orgánů Policie mu proto nemohlo být zabráněno, aby mohl uplatnit náhradu škody jiným způsobem, jak uvedl v návrhu.
Dále navrhovatel namítal, že mu bylo znemožněno uplatnit práva účastníka řízení a bylo mu zabráněno, aby ve lhůtě inicioval případnou stížnost pro porušení zákona. K tomu je třeba konstatovat, že navrhovatel ve stížnosti neuvedl, která konkrétní práva účastníka řízení mu byla upřena. V řízení mu nebylo bráněno využívat práv účastníka (např. navrhovat doplňování dokazování), jestli že daných možností nevyužil (jak vyplývá z uvedeného spisu PČR OÚV ), nelze to přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení.
Pokud jde o stížnost pro porušení zákona, iniciaci stížnosti pro porušení zákona nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu